Poprvé jsme se vypravili do Slovenského ráje v zimě. Cílem našeho jednodenního výletu bylo projít nejkrásnější z roklí Suchou Bílou.
Dobrodružství začalo už o den dřív v Brně, kam jsem jel pro Lidu a Františka. František nemohl vyprostit svůj baťoh ze skříňky v úschovně, takže jsem musel vyplnit jakési lejstro včetně svého čísla občanského průkazu a toho, co prý v baťohu má. To sebralo čas na nákup jízdenek pro ty dva, u okýnek se mezitím naskládala fronta snad 40 lidí u každého, do odjezdu zbývalo 9 minut a jízdenky, které jsem chtěl koupit, se smějí prodávat jen u pokladny a ve vlaku ne ani s přirážkou. Naštěstí tam mají ČD centrum, ale pan pokladník zase příliš nevěděl, jak na to. Minutu před pravidelným odjezdem jsem jízdenky měl a vracím se. Jenže mezitím František beze stopy zmizel. Naštěstí měl vlak něco málo přes 5 minut zpoždění a díky mobilu jsme se našli a mohli šťastně odcestovat do Prahy.
V Praze Františka hostila Iva a o Lidu se postarala Veronika, která s námi tentokrát nejela, a její rodiče.
Po deváté večer jsme se začali scházet ve vlaku. Dětí bylo 9, kromě zmíněných Lidu a Františka našli odvahu stát se pokusnými králíky a zjistit nasazením vlastního života, zda se zimní expedice do Ráje přežít dá nebo nedá, Hanka, Kristina, Michal, dva Markové, Jakub a Petr, který tradičně přistoupil v Pardubicích. Dospělý doprovod kromě mě tvořili ještě zdravotnice Petra a Iva, které se obě na výlet důkladně připravily - Iva absolvovala víkendové školení a Petra koupila izolační fólii, do které záchranáři umísťují zraněné, aby neprochladli)
Po odjezdu z Prahy zjistila Lidu, že si nechala doma cestovní pas. Opět se hodil mobil, nejdřív jsem zavolal Petře, naší právničce, co s tím. Bohužel ta mi řekla, že šance dostat ji bez pasu přes hranice je prakticky nulová a ještě z toho může být velký problém. Už jsem se chystal zavolat rodičům Petra, jestli by si nouzově Lidu v Pardubicích nevzali k sobě, ale rodiče Lidu po krátkém vahání sebrali auto a pas a vydali se stíhat vlak do Olomouce. Řeknu vám upřímně, že já se sice snažím udělat pro děti hodně věcí, ale i kdybych měl řidičák, tak vyrazit přes celou noc v mrazu kolem mínus 20 na zledovatělé silnice a ujet dohromady skoro 300 kilometrů, to bych asi opravdu neudělal. Zase se ukázalo, že výjimečně dobré děti mají obvykle moc hodné rodiče, kteří pro ně neváhají obětovat téměř nemožné.
Vyspali jsme se výborně, ve vlaku bylo teplíčko, kupé vyhřátá. Těsně před sedmou ráno jsme vystoupili ve Vydrníku, kde vlak normálně nestaví, ale dík ochotě Železničné společnosti Slovensko nám tam v tento den zastavil mimořádně. Docela dost se to hodilo, protože ranní mráz kolem mínus 20 doslova štípal do tváří a kdybychom museli v Popradu přestupovat a čekat na osobák, byli bychom zmrzlí už na nádraží. Takto jsme rychlým tempem dorazili na Podlesok k ústí Suché Bílé v použitelném stavu, většině zmrzla jen pitná voda, mně zamrzl displej hodinek, komusi mobil, z baťohu se mi samovolně odlomila umělohmotná přezka a podobné maličkosti.
Už první část Suché Bílé byla ještě krásnější, než jsem čekal. Pravdu měli ti, kteří nás upozorňovali, že dík unikátním podmínkám kombinací silného mrazu a prudkého vodního proudu rokle Ráje zamrzají postupně ve vrstvách a led krystalizuje. Místy tak byl led v potoce poset bohatou tříští krystalků, jinde pod silnou zmrzlou horní vrstvou některá ze spodních vrstev nebyla zamrzlá a proudila jí rychle tekoucí voda, která tajuplně hučela. Když někam jdete, musíte se obvykle dívat kolem sebe, chcete-li něco vidět. V zimní Suché Bílé se však stačí dívat i jen pod nohy, kam šlapete, a vystřídá se před očima velké množství přírodních čar v podobě ledového skla, toho, co je skryto v něm a toho, co se v něm odráží. A když oči pozvednete, vše doplní sněhové čepice, strmé skály, rampouchy a zamrzlé vodopády neboli ledopády, po kterých občas šplhají horolezci.
První soustava žebříků vede přes Misové vodopády, jedno z nejkrásnějších míst Ráje vůbec:
Další pěkné místo je Okýnkový vodopád, kde se po zdolání žebříku musí nahoře prolézt nízkým skalním oknem.
Takto jsme se vyfotili vprostřed zamrzlého Korytového vodopádu:
Protože na výlet se vydaly fyzicky velice zdatné děti, hnaly takovým tempem, že by téměř zkrátily čas proti létu. Já samozřejmě nebyl tak rychlý, na dřevěných lávkách se mi tradičně moc nechtělo a i jinak jsem se chtěl dívat kolem sebe, tak jsme nakonec nahoře byli asi za 3 hodiny a 40 minut. Během dne se hodně oteplilo, bylo už kolem nuly, jasno a slunečno, nádherný zimní den. Cesta zpátky byla pohodová, ale po náročném výstupu jsme už byli všichni unavení, tak jsme dělali časté přestávky.
V Hrabušicích jsme zašli do hospody na čaj, zamířili na nádraží do Vydrníku, osobákem dojeli do Popradu a pak už rychlíkem zpět do Prahy. Většina únavou usnula hodně brzy. Kvůli mrazům byla po cestě spousta výluk a pomalých jízd, u Přerova jsme už měli 30 minut zpoždění. To se úplně smazalo plánovaným dlouhým pobytem v České Třebové, ale do Prahy jsme postupně nasbírali znovu 13 minut. Protože i tak jsme dorazili v noci, k nám na sídliště jsme jeli noční dopravou, tramvají 54 a autobusem 508.
I přes vysokou náročnost určitě stálo za to se do Ráje vypravit. Fotky jsou jen slabý odvar, když vše vidíte na vlastní oči, je to ještě mnohokrát lepší. Cenná je i zkušenost, že to není nijak nebezpečné, určitě to lze v příštích letech doporučovat i zdatnějším dětem z 1. stupně. Chce to jen dost vrstev oblečení.
Děkuji všem účastníkům za toto prozkoušení, Ivě a Petře za pomoc s organizací, Ivě zvlášť za oporu v pro mě těžkých úsecích. Společně děkujeme všem rodičům, že děti dobře vybavili a umožnili jim tento vyjímečný zážitek, třeba i za cenu toho, že pro ně museli vprostřed noci na nádraží - jinak to udělat nešlo, den má v zimě jen 9 hodin a vzhledem k délce výletu bylo nezbytně nutné trefit se do nich přesně. Děkujeme zvláště rodičům Lidu za noční dovoz pasu, kdyby s námi na Slovensko nemohla, mrzelo by to nejen ji, ale i všechny ostatní členy výpravy. Děkujeme Veronice a jejím rodičům, že se postarali o kamarádku, byť k nim přijela v 5 hodin ráno. A děkujeme ŽSSK za mimořádné zastavení vlaku.
Petr, 2.2.2006
Obecné informace a kontakt zde.