Protože Ráje už bylo v posledních letech hodně, vyrazili jsme letos na hlavní tábor na Malou Fatru, kde je podobně atraktivní terén pro naše "šplhavé" děti.
Z Prahy jsme jeli v neděli 7. srpna 12:10 rychlíkem 241 Vsacan. Dětí jelo z Prahy 12 - Dorotka a Andrejka, které chodily ukončený školní rok do první třídy, Kamila a Míša z 2. třídy, Dita z 3. třídy, Anička, Nikola, Hanka prostřední z 6. třídy, Verča z 8. třídy, Hanka nejstarší a Kristina z 9. třídy a Marek, poněkud přerostlý účastník teprve 7. třídy, po mně druhý nejvyšší člen expedice. Z vedoucích jeli Petra zdravotnice, Petra šéfkuchařka, Katka, Ruda, Honza, Norbert z Maďarska, který příliš neuměl česky a muselo se na něj anglicky, no a jako poslední dobou dost často i já.
V Pardubicích přistoupili Adriana a Petr, dvojčata ze 7. třídy. V Chocni sestry páťačka Hanka a deváťačka Lenka, nerozlučná siamská dvojčata. V Olomouci přistoupil Honza z 9. třídy. V Přerově bývalá osmačka Lidu, deváťáčky Lucka a Radka, vedoucí Petra třetí a někdy až nepříjemně populární středoškolák Jožka řečený Králík. Králík dostal šok, když zjistil, že s námi jede Verča, dívka, pro kterou má posledních pár měsíců velkou slabost. Díky složitému komplotu, do kterého se zapojili i vedoucí a rodiče Veroniky, byl totiž Králík skálopevně přesvědčen, že s námi Verča tentokrát nepojede. I zrudnul, rozklepal se a do konce tábora se z toho tak úplně nevzpamatoval, takže my konspirátoři můžeme mít pocit dobře vykonané práce. Ne už tak Veronika, se kterou Králík pak ze šoku pár dní nemluvil :-) V Hranicích přistoupila ještě bývalá páťačka Míša a byli jsme kompletní.
Jeli jsme do Žiliny, kam pro nás v 19 hodin přijel zvláštní autobus SAD Žilina a zavezl nás do Terchové, rodiště populárního zbojníka Juraje Jánošíka, ke škole, kde jsme bydleli. Holky, kterých byla tradičně velká převaha, celkem 18, se zabydlely v tělocvičně, 4 kluci a nás 8 vedoucích jsme obsadili dvě menší místnosti nahoře.
Letošní léto bylo velmi deštivé a i první den našeho pobytu, v pondělí, dopoledne pršelo. Hráli jsme tedy v tělocvičně hru na změnu klimatu. Každé dítě se stalo představitelem některého státu a postupně ve všech kombinacích muselo se všemi ostatními představiteli ve dvojici za ruku doběhnout na druhou stranu tělocvičny a podepsat, že nebudou vypouštět skleníkové plyny. Jenže před každým během se měnilo klima a dvojice si před během musela hodin mincí, zda se otepluje nebo ochlazuje. A pokud se oteplovalo, museli dohromady sundat dva kusy oblečení, pokud se ochlazovalo, museli dva kusy oblečení obléct. Ze strachu, aby neběhal polonahý, se raději každý důkladně ze začátku oblékl. Jenže čtyřicetkrát přeběhnout velkou tělocvičnu docela zahřeje, a tak někteří se snažili zfixlovat příchod globálního oteplení, jiní vychytralci nutili oblékat se výhradně nejmenší holčičky, které tak musely běžet i v sedmi bundách a pěti pláštěnkách, kdežto oni si pohodlně běželi v tričku. Inu, z této naučné hry děti jistě zjistily, že omezit šíření skleníkových plynů je téměř nemožné.
Před polednem se počasí umoudřilo, už jen mrholilo, a tak skupina nejodvážnějších vyrazila do skal nad vesnicí. Zbojnickým chodníkem z Tiesňav po strmém schodišti, řetězech, skalách, křečovitě jsme se drželi mokrého zábradlí nad strmými třistametrovými propastmi. Krátký, hodně náročný výlet, stoupání i klesání 500 výškových metrů, ovšem báječné vyhlídky. Nejvyšší bod výletu se jmenoval Malé Noclahy, z nich jsme klesali ještě drsnější cestou do rokle Obšívanka, tato cesta byla dokonce několik let zavřená kvůli špatnému technickému stavu a vysoké nebezpečnosti, ale letos ji opravili a znovuotevřeli, tak jsme neodolali a zažili 50 metrů plazení po řetězu na skalní římse a spoustu opravdu chuťovkových technicky náročných úseků i nádherných přírodních zákoutí a strmých skalní věží.
Večer jsme si zahráli na CzechTek, děti se naučily, jak by měl správně vypadat zásah policie proti demonstrantům a jak demonstrantni bránit žebřiny před demontáží bagry, aniž by bylo nutné použít nepřiměřené násilí. Tato hra se dětem velmi zalíbila, takže ji později dokonce hrály samy.
Po večeři pak přišla špiónská hra na písmena a čísla. Zpráva však byla hodně dlouhá a spousta skupin postupovala velmi netakticky, takže po dvouhodinovém úsilí uspěla jen čtyři družstva ze sedmi, utrpení dalších jsme raději ukončili večerkou.
Večer jsme zostřili hlídky, protože se ukázalo, že si děti vychytrale snaží domlouvat schůzky smskami po mobilu na konkrétní dobu a konkrétní místo a to nejen holky dole s kluky nahoře, ale dokonce i holky s holkama, které spolu spaly v téže tělocvičně ve vzdálenosti asi 15 metrů, což je za 11 kč nebo kolik za roamingovou sms opravdové zvěrstvo. Přistižení provinilci byli vytaženi na pohovory o ekonomických rodinných rozpočtech, ale pokud by vaše dítě mělo vysoký účet za telefon a tvrdilo, že jsme to udělali my vedoucí, když jsme si potřebovali v nouzi zavolat, tak mu to určitě nevěřte :-)
V úterý bylo stále zima, zataženo a s přeháňkami, ale na výlet šli všichni. Někteří jen na malý do Nových dier. Zdatnější vyrazili po řetězech na Boboty a teprve pak na Nové diery. Jelikož jsme hráli hru pěti smyslů, každé dítě mělo popsat, co vidělo, slyšelo, hmatalo, cítilo a chutnalo, nechme tentokrát o výletě promluvit samotné děti.
Míša:
Na výletě jsem byla
a povídku jsem vám připravila.
Krávy jsem viděla,
ale šahat na ně jsem nechtěla.
Pak králík na cestě přejetý byl,
chudák nepřežil.
Sedli jsme si k hostinci Besiedka
a bylo slyšet hukot Bieleho potoka.
Honza s Petrou kolu pili,
my jsme však jen dále psali.
Chutnaly jsme maliny,
jenž u potoka se červenaly.
Hotel Diery na očích jsme měli,
dovnitř nás však nepustili.
Pak Honza vylekat nás chtěl
a tvrdil, že zítra na Rozsutec jdem.
Vodou jít jsem chtěla,
Petra mi to však zakázala,
tak na kámen vylezla jsem hned,
kolem byl krásný svět,
vodopád překrásný jsem viděla,
po foťáku jsem hned hmatala.
Na obrázku ovce byly,
my jsme je však nepotkali.
Na rozcestník Petra hleděla,
na cestu však nepřišla.
Horský vzduch jsem chutnala,
k tomu salám jsem kousala.
Nohy nás sice bolely,
ale statečně jsme šlapaly.
Kopřiva pálí převelice,
před deštěm však ještě více.
Prší, já zmoknu teď,
je to divnej svět.
Autobus nás kus veze
hned naproti téhle škole.
A tohleto je můj konec,
mějte se dobře, zvoní zvonec.
Kristina: Poslouchám Petra, který nám přibližuje obtížnost dnešního výletu: "Extrémně náročný terén, delší než včera..." FAJN - říkám si, SNAD TO PŘEŽIJU! Po pár minutách náročné přípravy nutné obživy a potřeb proti umrznutí a promoknutí se naproti bílé stodvacítce s plným kufrem dřeva obě skupiny horolezců s batohy na zádech a v nich - jak jinak - oběd pomalu, ale jistě připravovaly na svůj dnešní výkon. Ať už na delší nebo na kratší trasu. Šlapeme asi 15 minut po silnici (a osiříme o jednu skupinu, kterou čeká kratší výlet než nás) a v tu chvíli staneme před šíleným krpálem. Mně se udělají mžitky před očima a jen doufám, že tudy cesta nevede. Ale bohužel... Petr zavelí a vůdce smečky Ruda už stoupá nahoru a my za ním! Po pár vteřinách se mi o dost hůře dýchá a po další chvíli už funím jako lokomotiva. Petr nám ještě v tělocvičně zadal úkol po večeři povyprávět o tom, jak se projevovaly naše smysly - čich, hmat, zrak, sluch a chuť. Já jsem ovšem v tuto chvíli neslyšela nic jiného než to, jak funím já i nebohé osoby přede mnou i za mnou, neviděla nic jiného než supící přátele, ze kterých padají kapky potu, což bylo při správném směru větru - TEDY NA MĚ - chvílemi dost cítit, nahmatávala jsem jen mokrou hlínu, trávu a skálu ve snaze zabránit pádu správným držením a do toho všeho jsem občas ochutnala stéblo trávy a sem tam i nějakého nebohého brouka, který se mi v tu chvíli připletl do pusy se stéblem trávy. Další pro mě ne moc příjemný zážitek byly vyhlídky dolů do krajiny. Pro někoho, kdo má strach z výšek a závratě nic moc, ale pro člověka, který leze na kopec právě proto, aby se kochal do krajiny, to mohl být opravdu skvělý zážitek. Ale určitě měla tato cesta pozitiva - (kromě Králíka) jsme si snědli oběd a lákadlem mohla být i malebná krajina Slovenska, poznání nových krajů a také nejhezčí část této výpravy - Dolné diery (Kristina však popisuje Nové diery, poznámka Petra), ve kterých jsme zdolávali různé nástrahy v podobě železných lávek a schodů. Bohužel se jeden schod stal Petrovi osudným a myslím, že měl co dělat, aby schody nesjel po zadku dolů. Další z lákadel byl alespoň pro mě potok, přes který jsme se suchou nebo i mokrou nohou museli dostat k další turistické značce. Dalším z lákadel byl určitě vrchol s komickým názvem Boboty. Ovšem závěr výletu byl určitě nejlepší - odměnila jsem se za náročný výlet větrníkem z místní cukrárny a vydala se směr tělocvična základní školy.
Králík: Jednoho dne, se jedna skupinka dětí a vedoucích vydala na túru, která měla být těžká. Vedoucí jako vždy plní elánu do cesty, malé děti nevím jak na tom byly, ale mi kluci jsme byli zničení. Ale co se dalo dělat? Hm... Řeknu to narovinu. Nic! Nikdo se neodvážil říct Petrovi, když se ptal jestli chceme jít ne. No tak jsem nazul svoje bolavé nohy do bot, které mi dělaly puchýře a šel dolů, kde byl sraz. Vyšli jsme ze ZŠ Terchová, kde jsme byli ubytovaní a já už po chvilce cítil v botách bolest. ,,Blbé boty" řekl jsem si. Ale musím to vydržet. Jako vždy šli semnou kluci, kteří byli semnou v šatně. Marek, Honza a Petr. Jako vždy jsme vtipkovali o všem co se dá. Ještě než jsme vyšli, tak malé holčičky dotírali na Marka kolik mu je. A zeptal se Petry Malinkovičové: ,,Můžu je uškrtit"?Samozřejmě, že odpověděla ne. A už se to hromadilo a konečně jsme vyšli. Kristina mezitím vykládá zážitky ze včerejší hry. Lucka jako vždy má hlavu rozcuchanou jako vrabčí hnízdo . Skoro každý žebrá od Petry Malinkovičové papír a ta z nechutí se pro něj řítí. Už konečně vycházíme. Už jsme na cestě. Ještě se rozdělíme kdo na jaký výlet pude. Po cestě potkáváme starou bezzubou babku, která po nás žádá 2 koruny. Když se malé holčičky ptali Petra co vlastně chce, tak odpověděl vtipně jak on to umí: ,,No 2 děti k obědu". Nevím reakci holčiček, ale soudím, že moc šťastné nebyly. Jdeme cestou kolem pěkných potůčků, kde šuměla voda. Až dojdem na stepní pěšinku, po které se vydáme do neznámé a jistě nádherné přírody. Někteří z nás nepřežijou, ale každý si věří. Jdeme neohrožně dál celá skupina. Chrabří lidé, kteří se nazastaví před ničím. I kdyby byly hromy, blesky, tak mi půjdeme dál svou cestou až k cíli. Eh promiňte nechal jsem se trochu unést svou fantasií. Tak tedy postupujeme a už pomalu, ale jistě cítím vůni přírody a rozkvétajícího kvítí. Po cestě se skoro nemluví, protože se bojuje mezi určitými lidmi o přední místa pelotonu. Na určitém místě se dává oběd. Když se rozhlédnu kolem sebe, tak všem se dělají hroudy za ušima, jak se cpou. Honza pronesl, že ten dobrý salám by mohl být můj, protože jak jsme dojeli, tak ten salám jsem dal vedoucím na dobročinné účely. Kdoví v kterém žaludku skončil . Ale vedoucí říkali, že to není on. Ruda stále vtipkuje o všech věcech a už se chce organizovat hra, ve které vítěz bude mít právo shodit Rudu dolů ze skály. Ale určítě se taková hra organizovat nebude. Ale kdyby jo, tak kdybych tu hru vyhrál, tak dám Rudovi milost. Zaslouží si to . Zvedáme se a pokračujem dál až na vrchol Boboty. Cestou jsem viděl nádherné skály, vystupující z hustého lesa. Dále po cestě tam kvetla rostlina s fialovými květy, která překrásně voněla. Tvar květu byl do zvonu. Bohužel nevím jak se jmenovala. Na Bobotách, které měřily 1 085m, jsme dali další pauzu na jídlo. Během jídla někdo zakašlal a Kristina mu přeje to nejlepší co umí: ,,Chcípni". Jo, Kristina umí potěšit. Já nejím, protože se soustředím na tento příběh. Když si konečně udělám čas na jídlo a vytáhnu z batohu banán,na který jsem se celou cestu těšil, najednou mi upadne. No co se dá dělat. Vzal jsem banán a odhodil ho z cesty. Nejvíce škodolibě se smála Kristina, která na to všechno čuměla jako péro z gauče. Až všichni dojedí pokračujeme v cestě. Už je postup jen dolů, ale je to velmi náročné. Padáme jeden vedle druhého jako hrušky na vlhkou hlínu, ale máme v sobě ještě dost síly na zvládnutí této náročné cesty. Po cestě dolů jsme dali přestávku, při které probíráme výhody a nevýhody podnikání na východě a výhody a nevýhody měny eura. Přírodu už skoro nesledujem. Pokračujem v cestě. Za chvíli jsme došli na rozcestí, kde jsme potkali druhou naši skupinu. Ještě před příchodem na rozcestí jsme s Lidou viděli nějakého černého brouka. Asi to byl chroust. Nevím to jistě, protože přírodopis minic neříká. Na rozcestí dáme něco malýho na zub a pokračujeme v cestě zpět na ZŠ Terchová. Během cesty se s Honzou bavíme o tom, jak nejlépe vykrást banku a jaké nedělat při tom chyby. Měli jsem bůjnou fantasii, to my věřte . Na cestě nás doprovázel déšť. Během cesty jsme ještě prošli nějaké díry, kde byla cesta poseta mostama, pod kterýma tekl šumící potok. Podle mě to byl nejhezčí zážitek dnešního dne. To by bylo asi tak vše!!!
Ve středu se konečně trochu projasnilo, a tak se vyrazilo na první opravdu drsný výlet. K hotelu Diery jsme dojeli autobusem. Dolné diery, divoká soutěska plná zpěněné vody, ještě moc nestoupá a není problém ji projít.
Pak ovšem přišly Horné diery, kde už to začíná být pořádný nářez - hluboká rokle, kovová lávka, řetěz, po čtyrech potokem, žebřík přes hučící vodopád a takto několikrát dokola. Většina dětí to ovšem zvládala statečně, malá Dorotka, které je sice 7, ale zvlášť pokud ji učeše Radka, vypadá někdy i na 5, předběhla jako tank vysokým tempem skupinu nabušených dospělých turistů, ti se s upřímným zděšením zastavili a s vytřeštěnýma očima stále opakovali: "Ty vole, ty vole, to snad není možný, to nechápu..."
Pod Pálenicou ve výšce 900 metrů došlo na lámání chleba. Drsná cesta totiž ještě více přituhuje a bylo třeba oddělit slabší jedince. Mezi slabší jsem se hrdě přihlásil já, zážitek, kdy jsem na této trase loni 20 minut visel za rozpárené kalhoty napíchnutý na borovicové větvi nad propastí, mi bohatě stačil. Nejmladší holčičky si ovšem troufaly hned čtyři z pěti. A tak jsme se v poklidu přes Štefanovou vrátili do Terchové, zatímco ostatní vyrazili vstříc nejvražednějšímu úseku Malé Fatry.
Krátce za rozcestím pod Pálenicí začíná rokle strmě stoupat a zužuje se na tzv. Tesnou rizňu. Kvalita technického zabezpečení výrazně klesá, žádná fajnová zábradlíčka jako v Dierách, žebříky přes vodopády bez pro horskou službu asi přebytečných horních příček nad práh vodopádu, chabé stupy jištěné řetězem, dost hrůzostrašný úsek.
Pod Tanečnicí už je rokle vyvedena na náhorní planinu, začínají výhledy, do sedla Medzirozsutce ve výšce 1200 metrů se jde prakticky po rovině.
Výstup na Malý Rozsutec (1343) je asi psychicky úplně nejdrsnější značený úsek celého Slovenska, řetěz na kolmé skále, propast pod vámi, stupy pro nohy hodně malé a nepevné, co dodat. Jediné místo, kde se opravdu několik dětí bálo a dvě vůbec nevylezly, celý Ráj a další drsné úseky přitom procházely v pohodě. O to víc vyniká výkon Dorotky, která byla nahoře na Rozsutci dříve, než se vedoucí vůbec domluvili, kde a jak budou skupinu jistit. Upozorňuji, že nejtvrdší místa z Tesné rizni a z Rozsutců nejsou vůbec na fotkách, nedá se tam pustit rukama a fotit.
Vzhledem k tomu, že se dvě děti vůbec nevyškrábaly nahoru, bylo nutné se vrátit stejnou cestou až pod Pálenici, protože cesta přes Tanečnici a Poludňové skály je několik let zavřená. Podobně jako nám i rozsutcové skupině znepříjemnilo návrat to, že sešup z Hut do Štefanové byl po deštích rozbředlý na šíleně klouzavé bahno, některé děti se vrátily zcela černé, protože sjížděly rypáčky napřed anebo válely sudy.
Večer po bouřce jsme s Králíkem připravili noční bojovku. Ta byla drsná ne strašením, ale tím, že se ve tmě lezlo po kluzkém rozbahněném kamenitém chodníku k nadživotní soše Jury Jánošíka. Navíc se po dlouhé době na táborech vstávalo bez předchozího ohlášení a budilo se v jednu v noci, takže ne všichni vstali.
Čtvrtek byl dnem nejdrsnějších výletů. Po pekelném zážitku z Malého Rozsutce si žádný chlap netroufl na Velký Rozsutec, který je ještě o 260 metrů vyšší, a tak jsme to vyřešili šalamounsky - poslali tam na průzkum samotné ženské družstvo. Kluci a zbylá tvrdá děvčata lezli na nejvyšší horu Malé Fatry, Velký Kriváň (1708). Já šel s malými holčičkami, Adrianou, Luckou a Radkou na jeden z bočních hřebenů Fatry na nejmenší výlet. Nutno ovšem dodat, že i tento nejmenší výlet byl delší a s větším celkovým převýšením než všechny dosavadní.
Z Vrátny se začalo strmým stoupáním na Kraviarské, ze 700 metrů do 1360, tedy 660 metrů vylézt. Holky už nemohly, jen malá Dorotka vyběhla na vrchol jako první, seběhla zpět k posledním a znovu vyběhla nahoru jako první. Celé Kraviarské je úžasně porostlé borůvkami. Navíc vzhledem k postranní poloze od hlavního hřebene je skoro nikdo nesbírá, a tak jdete po pěšině a sbíráte po třech, ham, ham, ham,... Z Kraviarského jsou nádherné výhledy na Velký Kriváň, Rozsutce a vůbec celý hlavní hřeben Malé Fatry.
Z Kraviarského se pokračuje po pěšině na úzkem hřebínku, vlevo propast, vpravo propast. Pak docela namáhavým srázem do sedla. Tam se výrazně mění charakter terénu, končí borůvky a kravské rigoly, začíná bukový les a leze se zpět do výšky 1264 na vrchol Žitné. Ten je celý zalesněný, takže z něj není nic vidět. V dalším sedle přejde náhle bukový les v holé skály a po řetězu, přes dřevěnou lávku a pak zavěšeni na zábradlí těsně nad strží vylezete na Baraniarky (1269), odkud je zase vyhlídka dolů do dolin pod Fatrou.
Cesta z Baraniarek byla úděsná, mokré bahno a kameny, nezbylo mi, než jet po zadku dolů a brzdit a ta jízda mi trvala 110 minut bez přestávek. Několikrát jsem si pořádně namlátil o kámen nebo o strom, navíc jsem musel spěchat, protože holky přede mnou se rozhodly, že nepočkají. Pod sedlem Príslop konečně začal být terén normální.
Holky z Rozsutce se vrátily před námi. Marek, Petr a Míša sešli hned dolů z Kriváně a přišli chvíli po nás, ale zbytek se rozhodl, že si ještě pořádně protáhne kosti na Kraviarském a Baraniarkách, a tak dík vykostění při jízdě dolů přišli až 40 minut po setmění.
Přesto ještě velké děti v hojném počtu udělaly opravdu hustou noční bojovku pro malé holčičky, kterým se hodně líbila.
V pátek už opravdu většina nemohla. Byl to opravdu radostný zadostiučiněníplný pohled, kterak většina vůbec nemůže vylézt ze spacáků. Povedlo se zničit i tak výborné chodce jako je Kristina, nebo z vedoucích Ruda. Kdo však neměl stále dost, byla šestice dětí Králík, Marek, Honza, Verča, Lidu a nejstarší Hanka, no a zdravotnice Petra. I nezbylo mi, než abych s nimi vyrazil na Velký Rozsutec. Naštěstí s námi šel i Honza vedoucí, a tak jsem si byl jist tím, že kdo mě odsud sundá, nemusí být nutně horská služba.
Autobusem jsme dojeli do Štefanové. Velký Rozsutec je hrůzostrašný masivní hrad ze skály, který se vypíná k nebi těsně nad touto krásnou vsí sevřenou v horách. Je od ní vzdálen tak 300 metrů vodorovně, ovšem 1000 metrů na výšku. A tak těch 1000 metrů se musí obejít, nejprve jsme lezli do sedla Medziholie do výšky 1100 metrů na hřeben mezi Rozsutcem a Stohem a k vrcholu se v podstatě nepřiblížili. Teprve pak začíná obrovské stoupání na 1609 metrů vysoký vrchol, po skále, po kamení, tři dlouhé úseky jištěné řetězem, stále lepší vyhlídky. V jedné rozsedlině pro hubené jsem jako tlusťoch uvíznul, ale naštěstí ti za mnou mne dokopali nahoru. Výstup byl velmi náročný, ale nejsou tam tak drsná místa jako na Malém Rozsutci.
Při sestupu do sedla Medzirozsutce jsme netrefili značku a ještě k tomu nám děti v kosodřevinovém houští nad propastí utekly. Naštěstí to přežily. Kousek pod sedlem překonal Králík šok z účasti Veroniky a zmlátil ji.
Tesná rizňa bohužel patří k těm místům, která vylezu nahoru, ale už neslezu dolů. A tak mě Petra s Honzou pozvolna sundávali přes zpěněné vodopády dolů do 200 metrů hluboké jámy. Nakonec jsme ale všichni ještě ve Štefanové chytili autobus a šťastně se vrátili.
Zbytek výpravy dojel ten den autobusem do Varína a navštívil hrad Strečno.
Večer si kluci zahráli fotbal s místními kluky, Lucka nám utekla za jinými místnimi kluky a když jsme ji přivedli za uši zpět a zamkli, tak je pouštěla po žebříku a oknem dovnitř. Králík znovu zmlátil Veroniku. Potom se konal karneval, nebo spíš vystoupení různých masek.
Pak už došlo na vyhlášení výsledků celotáborové soutěže, která byla až do konce velmi dramatická. Nakonec zvítězila Veronika, 2. byla Lidu a 3. Dita. V pořadí dle umístění v soutěži si děti vybíraly drobné ceny. Marek si vybral lečo.
Čekali jsme, že závěrečnou noc tábora vypukne pořádná Kanada, a tak jsem sám sobě určil, že půjdu spát až ve čtyři ráno. Kupodivu se však vůbec nic nedělo, děti ukázněně chrupkaly jak neviňátka, šťastné, že je nikdo nebudí na noční pochod a vůbec nikdo nevylezl, takže jsem se nudil. Byl jsem totiž odhodlaný každého narušitele nočního pořádku přinutit k diskuzi se mnou a byl jsem přesvědčen, že si do hodiny tak čtyři debatéry odchytím, ale takto jsem díky našemu vlastnímu náročnému programu naprosto ostrouhal :-)
V sobotu už se odjíždělo. Dopoledne jsme balili, ve 12 jsme jeli opět mimořádným autobusem od SAD Žilina do Žiliny, kde byl dvě hodiny rozchod.
A pak už hurá zpět do vlasti za tatínkami a maminky. Děti umazané od bláta si ještě k tomu na památku čmárali fixkou na kůži věnování. Veronika, která chodila už po Žilině s vyhranou sekerou, se všem podepisovala Verča psychopat. Králík dlouhou dobu vypadal, jako by jej zmlátil nějaký dřevorubec sekerou, ale pak napsal Verunce fixkou na záda pěkné vyznání lásky. Bohužel jsem si jej mohl přečíst jen bez posledního slova, protože kvůli němu bych jí musel sundat kalhoty. Markovi prasklo a vyteklo do baťohu vyhrané lečo a pak mu ulítly při vyklánění frajerské brýle za 1.500 kč, tak se mu tábor trochu dost prodražil. Radka kašlala, až vlak nadskakoval nejen na výhybkách. Kristina mobilem organizovala čísi rozvod a prostřední Hanka jí radila. Dorotka visela buď na zdi, nebo z okna.
Postupně jsme se loučili podle toho, jak kde kdo vystupoval. Na tento tábor budu vzpomínat jen v tom nejlepším. Děti byly šíleně zdatné a ušly neskutečné štreky, šestice nejlepších pokořila všechny vedoucí takovým způsobem, že jsme se u nich museli střídat a i nakonec jsme to byli my, kdo měl dost, a ne oni.
Strávil jsme s báječnými dětmi další vynikající týden. Obrovský dík patří také všem dospělým. Vyjeli starat se o děti v rámci své dovolené, nejen že za to žádné peníze nedostali, ale většinou si i pobyt částečně nebo zcela zaplatili. Já když jsem se vrátil, prospal jsem únavou dva dny a dvě noci. A to jsem ještě neměl vůbec nic společného s přípravou jídla. Petra a její pomocníci vstávali dvě hodiny přede mnou, spěchali nakoupit, chystat snídani a balíčky. Pak s námi na náročný výlet, no a večer opět do kuchyně. A vaření to nebylo určitě snadné, ohřát dost vody do varu byl v podstatě nemožný výkon.
Poděkování patří ubytovatelům, tedy celé základní škole Terchová, zejména však panu řediteli Moravčíkovi, paní Cingelové a panu učiteli tělesné výchovy, který nám zapůjčil mnoho užitečných věcí a poradil ohledně výletů.
Za usnadnění dopravy pak děkujeme SAD Žilina za dva zvláštní autobusy za velmi dobrou cenu a dále železničním společnostem ČD a ŽSSK zejména za velmi příjemné ceny při přepravě dětských skupin.
Petr, 23.8.2005
Obecné informace a kontakt zde.