Jednodenní výlet do teplického skalního města měl být spíše pohodovým seznámením pro účastníky letního tábora na Slovensku s námi vedoucími, dětí mezi sebou, tereném podobným Slovenskému Ráji a cestováním vlakem. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak, spousta dětí nemohla z důvodů zdravotních anebo termínové kolize s jinou akcí, a tak se zúčastnilo pouze devět dětí, zato ale hodně tvrdých dětí, takže jsme my dospělí končili doslova s vyplazenými jazyky.
Pro mě to začalo už den před výletem, v pátek. Jel jsem do Moravské Nové Vsi pro dvě účastnice z největší dálky, osmačky Lucku a Kláru. Samozřejmě vlak měl zpoždění, a tak mi v Břeclavi ujel poslední přípoj. Abych holky vyzvedl včas, nezbylo než tam dojet taxíkem. Naštěstí cesta zpět proběhla už bez problémů.
V sobotu jsme museli vstávat velmi brzy, již v 5:15. Jen tak tak jsme stihli snídani a pak už jsme vyrazili pěšky na metro Lužiny. Tam jsme přibrali další dítě, Ditu. Dita chodí teprve do druhé třídy, ale z minulého roku již dobře víme, že se vytrvalostí, odvahou a volbou vhodných bojových strategií vyrovná mnohem starším dětem.
Po jízdě metrem na Smíchovské nádraží jsme provedli na poslední chvíli domluvený manévr a nastoupili už tam do vlaku, kterým cestovala Petra z Plzně. Tím jsme zmátli některé čekající na hlavním nádraží, ale naštěstí jsme se všichni našli rychle. Na hlavním nádraží se k nám přidali další čtyři děti, druhačka Míša, sedmačka Verča, osmačka Kristina a Barča, která už letos základku (věřme úspěšně) dokončí. Z dospělých se přidali Luděk a Ruda.
Kdo ovšem zná naší skupinu a to, jak jsme rozlezlí po celé republice, tomu musí být jasné, že tím naše slučování ještě neskončilo. Taky že ano, v Lysé nad Labem přistoupila vedoucí Lenka a v Hradci Králové naše kamarádka Ivana a zejména poslední dvě děti, dvojčata Adriana a Petr, oba toho času v šesté třídě. Protože ty dva nikdo z nás neznal, byli jsme před Hradcem všichni hodně zvědaví, zda si budou podobní. Nakonec se ukázalo, že si příliš podobní nejsou, ale zato jsou oba fajn.
Cestou se ještě některé děti seznamovaly trochu nesměle, ale ke konci se už jisté známé firmy vkleče nakláněly přes opěradla, aby vytvořily větší "drbatní" kroužek. V Teplicích nad Metují jsme přestoupili na lokálku, která nás dovezla až do zastávky Teplice nad Metují skály a pak už hurá nejkrátší cestou na zříceninu hradu Střmen.
Z hradu Střmen už toho moc nezbylo, upřímně řečeno nezbyla ani ta zřícenina, ale zato je tam zajímavý výstup po desítkách schůdků na kovovém žebříku a nahoře je vysoká skála, ze které je pěkný výhled do širokého okolí. Pod ní jsme pak udělali přestávku na oběd a zahráli si hru, jejíž cílem je zapamatovat si jména druhých - každý si navíc dá ke svému jménu nějaký přívlastek, ale ten přívlastek musí začínat na stejné písmeno, jako jeho jméno. Já byl převeliký Petr, povedli se ale zejména láskorádová Lenka, rádoláskový Ruda (ano, ti dva jsou partneři), z dětí akrobatická Adriana, vykutálená Verča,...
Po obědě jsme zamířili do teplického skalního města. Děti zkoumaly každou temnou jeskyni, sledovaly horolezce na vysokých skalách, hledaly pojmenované skalní útvary podle šipek. Nakonec přišel zlatý hřeb teplického města, těsná hluboká soutěska pro svůj chlad zvaná Sibiř. Naše tušení, že tam bude ještě i v květnu sníh a led, se ukázalo jako správné. A nebyla jej tam zrovna troška, místy jsme museli procházet po zhruba půlmetrové vrstvě ledu!
Blahosklonně jsme navrhli dětem, že už teď můžeme výlet ukončit a jít hrát hry, ale děti chtěly ještě vidět i adršpašské skalní město. A tak nezbylo, než se vydat na velmi náročnou cestu po spojnici obou měst skrz močál u pramenů Metuje. Naštěstí od mé poslední návštěvy doznala tato cesta velkých úprav, objevilo se mnoho nových dřevěných trámků, takže to nebylo až tak likvidační jako před lety.
V adršpašském skalním městě jsme začali projížďkou na pramici po malém skalním jezírku. Pak následoval skrytý skalní vodopád, který nám po mohutném skandování pustil Krakonoš naplno, takže nás pořádně pocákal. A průchod skalním městem byl zakončen těsnou myší dírou, kterou tlustý neprojde. My jsme prošli bez potíží, pouze já jsem se na jednom místě zasekl, a tak mám nařízeno nemlsat a do srpna hodně běhat :-(
Po téměř 14 km ve velmi těžkém terénu jsme už my dospělí docela sípali, svěží děti nám utíkaly kamsi dopředu a když jsme je došli, tak tam dokonce některé metaly přemety. Času do odjezdu vlaku zpátky zbývalo ještě hodně, ale ani jsme nemuseli žádnou hru organizovat - děti si chtěly zahrát městečko Palermo, které spočívá, jak jsem aspoň pochopil, v tom, že vrazi v noci vraždí slušné občany a slušní občané ve dne popravují vrahy nebo jiné slušné občany a až jsou všichni zavraždění nebo popravení, tak se hraje další kolo. Naštěstí je to jen jako, a tak nám ani tato hra nezabránila dovézt děti rodičům v plném počtu.
Až už jsme se na to vraždění nemohli dívat, šli jsme se ještě podívat na velké adršpašské jezero, u vstupu do skal si děti koupily suvenýry, klobásy, či nanuky.
A pak už jsme se vydali na stanici Adršpach, odkud jsme odjeli vlakem. Přestupovali jsme v Teplicích nad Metují, Týništi nad Orlicí a Chocni, odkud teprve jel přímý vlak do Prahy. Jako vždy jsme se loučili postupně, v Pardubicích vystoupili Adriana a Petr, čekal tam už na ně tatínek, a taky nás opustila Ivana. V Přelouči nastala komplikace, kvůli stavbě železnice do Řečan se i normálně jezdilo po jedné koleji, odpoledne i na tu jedinou průjezdnou kolej spadl stavební bagr, a tak se nejezdilo vůbec. Krátce po našem příjezdu to sice zprovoznili, ale nejprve jely vlaky v opačném směru, bylo jich tam hodně a některé měly zpoždění i více než tři hodiny. My jsme odjeli s půlhodinou zpoždění, zbylé holky z toho měly radost, mohly být spolu déle a Verča měla více času na čtení knížky půjčené od Báry. Menší radost z toho už měli rodiče, pokusili jsme se jim sice dát zprávu mobilem, ale jelikož zpoždění vzniklo příliš blízko cíli, obvykle už byli na cestě na nádraží, takže museli čekat.
V Libni vystupovala Kristina, Bára a všichni dospělí kromě mě. Na hlavním Míša a zbytek skončil na Smíchově.
Pro holky z Moravské výlet ještě pokračoval v neděli. Doprovodil nás Marek, který byl s námi loni na táboře a na výlet nemohl, a Kristina. Vyjeli jsme lanovkou na Petřín, prošli zrcadlové bludiště, vylezli na rozhlednu, viděli střídání stráží na Pražském hradě, byli v katedrále, Kláru postříkala fontána a pokadil pták, přešli jsme Vltavu po Karlově mostě, viděli orloj na Staroměstské radnici a skončili u koně na Václavském náměstí.
Většinu cesty do Moravské Lucka s Klárou prospaly, muselo to být pro ně hodně vyčerpávající, ale jistě si odvezly plno pěkných zážitků.
Obecné informace a kontakt zde.