Středa. Před půl osmou večer dorážím na pražské hlavní nádraží. Na nástupišti nejprve čekám na zdravotnici Petru a naše nejstarší dítě, osmačku Báru, které přijíždějí z Plzně vlakem IC Egrensis. Společně se přemísťujeme před náš lehátkový vagón rychlíku Vihorlat. Petra s Bárou si jdou do haly koupit zmrzlinu, já hlídám zavazadla. Moc se mi nelíbí zvýšený výskyt podivných existencí podezřele mžourajících po našich věcech, stejně jako po zavazadlech ostatních cestujících, takže po návratu zmrzlin s holkama a příchodu Luďka, který nafotil všechny fotky, na které zde narazíte, raději dáváme průvodčímu lístky a nastupujeme. To už rodiče přivedli i Aničku s Janičkou, které jsou sestry, krátce po nástupu se objeví i naše pro změnu nejmladší dítě, Dita, spolužačka Janičky z první třídy.
S Petrou a Luďkem máme kupé pro sebe, děti se uvelebí vedle. Odjíždíme s asi tříminutovým zpožděním před půl devátou, holčičky zběsile mávají svým rodičům a rodiče zase jim. Moc toho nenajedeme a děti hlásí, že už chtějí spát. Tak jdeme fasovat deky a povlečení k panu průvodčímu. Na mě zbyl úkol vést přípravu brlohu pro nocleh, Luděk s Petrou stojí ve dveřích kupé a smějí se mi. Bude to asi tím, že znáte-li cestování lehátkovými vlaky, tak jistě víte, že prostěradlo zásadně nepasuje na lehátko, vzadu jej není kde uchytit, deky nejdou povléct, protože povlečení na ně je ve skutečnosti prostěradlo, no a ještě vědět, kde za jakou páku zatáhnout a co sklopit, do toho vedro, no než jsme hotovi, tak ze mně lije pot, až mám zamaštěné brýle a Petra mě nutí, abych si je vyčistil, jinak bude hrozně trpět.
Za Kolínem Dita a Jana způsobně usínají, Bára s Aničkou ovšem diskutují. Bohužel jsem jim neprozřetelně prozradil, že v Přerově k nim z druhé skupiny přidáme jejich kamarádky Ivetu a Mařenku a to už pochopitelně nemohou usnout vůbec, v pyžamech poletují po chodbičce a pořád se chodí ptát, kdy už bude Přerov. Tohle jim vydrží až do půlnoci, kdy do Přerova opravdu přijíždíme.
Je půlnoc a zastavujeme v Přerově. Vycházím ven přivítat bratrance Jakuba a jeho bandu z Moravské Nové Vsi. Z vedoucích je to jeho roštěnka Jana, kamarádka Luďka a málomluvná Martina, no a samozřejmě osm už notně unavených dětí - Lucka, Radka, Iveta, Mařenka, sestry Klára a Veronika, jejich sestřenice Kristýnka a jediný zástupce mužského pokolení mezi dětmi na tomto výletě, bratranec Klárky, Verčy a Kristýnky, malý Jiřík. Jiřík je teprve druhák ale zato jeho tvrdost předčí mnohé šesťáky a sedmáky, které učím na počítače, letos jich mám 66 a žádný nenašel odvahu říct rodičům, jestli by mohl jet, na počítačích je to samé machrování a chtěli by jen balit holky na Xchatu, když by ovšem mohli jet se skutečnými děvčaty na výlet, tak odvaha je rázem ta tam.
Protože prý už v tom mám trochu praxi, jsem pověřen vedením přípravy brlohu ke spaní, naštěstí děti z Moravské jsou tuze šikovné, tak to jde rychle. Ještě vezmeme všem dětem pasy, děti záhy usínají a konečně je klid. Petra s Luďkem jdou také spát, my ostatní se tak různě plácáme až na hranice.
Načas v 1:45 přijíždíme do Horní Lidče, kde máme stát 30 minut. Z 30 minut se nakonec stane 97 minut, zřejmě proto, že vlak je plný a pohraničníkům to trvá déle. Nejprve přichází slovenský, děti ani nechce vidět, zkontroluje všechny pasy a jde dál. Český je ještě benevolentnější, chce vidět jen pasy dospělých. Chci vědět, s jakým zpožděním z Lidče odjedeme, takže pořád vykukuju z okna na návěstidlo směr Lúky pod Makytou (první slovenské nádraží) a tam je pořád červená a červená. Teprve ve chvíli, kdy to vzdávám a jdu si lehnout, odjíždíme. Ze zpoždění 67 minut, které později doženeme na 45 minut mám upřímnou radost, zkrátí nám akorát čekání v Popradě na nádraží.
Nedaří se mi usnout vůbec, navíc Jakub, Jana, Luďka a Martina se k údělu ponocovat přihlásili dokonce dobrovolně a to se později negativně projeví. Ale aspoň nemineme vrcholný zážitek cesty. Už v Považské Bystrici zmožený průvodčí zapomněl vzbudit dva cestující, kteří opouštějí vlak až na poslední chvíli. Vrchol však přišel v Kraĺovanech, kdy neprobuzená skupina českých turistů kvapně vyhazuje svršky, boty, ponožky a batohy oknem a jeden po druhém vybíhají většinou bosí a někdy jen v trenkách na nástupiště. Drsné to probuzení! Z Kraľovan už je úplné světlo, děti jsou vzbuzené.
Ve čtvrt na sedm ráno jsme v Popradu. Jdeme si sednout do prosklené haly nad nádražím, s Jakubem kupujeme jízdenky do Vydrníku a vytváříme čtyři rodinky pro cestu zpět, abychom dostali pro slovenské území rodinnou zĺavu. V jedné jsem já tatínek a Jakub maminka.
Po sedmé hodině přijíždí náš osobák, jedeme 15 minut do Vydrníku. Vyrážíme pěšky směr Hrabušice, téměř ihned však u nás zastavuje auto s vlekem, že nám vezme bágly. Jelikož pana majitele nikdo osobně nezná (vždy jsem jednal jen s jeho ženou), panuje mírná nejistota, zda je to skutečně on a své batohy ještě někdy uvidíme, ale děti jsou nadšené, že to nebudou muset táhnout, tak nakládáme. Skutečně to byl on, manželé Grigliakovi jsou na nás opravdu velmi hodní po celou dobu našeho pobytu.
V chatě u kostela nás už vítá paní Grigliaková, pokoje jsou připravené, děti bydlí ve dvou pokojích, šest v každém. Dáváme dětem chvilku na zabydlení se a radíme se s paní domácí a místními horaly, jaké bude počasí a jaký je stav roklí pro děti. Předpověď na dnešek je výborná, na další dny už jsou hlášeny přeháňky, což se i později potvrdí. Rozhodujeme se proto ukázat dětem zlatý hřeb našeho výletu, roklinu Suché Belé, už dneska, byť je to trasa náročná dlouhým stoupáním, převýšení okolo 500 metrů. Původně jsme chtěli vzít na tento výlet jen děti od deseti let, ale bylo nám doporučeno, že by byla škoda ty malé ochudit o tento zážitek, že to zvládnou, protože zpřístupňovací zařízení v této roklině jsou udržovány v takovém stavu, aby to zvládly i děti pětileté, což se o ostatních roklích (Kyseľ, Piecky, Sokolia dolina, Velký Sokol) říct nedá. Za toto doporučení jsme byli později hodně vděční, protože jinak by část výpravy přišla o to úplně nejlepší.
Jsem už dost unavený, ale Suchou Belou si rozhodně nemohu nechat ujít. Míříme nejprve po polní cestě k hrdlu Hornádu, to je místo s mostem, za nímž vnikl tok řeky do hor a vymlel hluboké koryto se strmými skalními stěnami, tzv. Prielom Hornádu. My tam ale jen kupujeme lístky a vyrážíme proti směru řeky na Podlesok. Už na prvních dřevěných schůdcích lezou děti jako malé opičky, největší problémy mám samozřejmě já, no jo, byl jsem na tělocviku vždycky kopyto.
A z Podlesku už hurá na Suchou Belou. Tuhle nejkrásnější rokli jsem šel zatím jen jednou, minulý rok, a proti loňsku se hned dole ukazuje první menší mrzutost - je podstatně vyšší stav vody, takže dole cesta vede fakticky potokem. Kdo nemá dobré boty, brzy mu v nich čvachtá. Dětem se to ovšem líbí, skáčou z kamene na kámen a jsou pořád daleko vpředu. Jen Lucka si rozbije koleno, ale ani ji to nijak nerozhodí, Petruška jí to ováže a Lucka už zase vesele poskakuje. Cesta zatím nijak moc nestoupá, občas nám navíc pomáhá řetěz nebo dřevěné schůdky. Kromě Luďka a mě ovšem ještě nikdo netuší, co nás vlastně čeká.
Kolem kaskády Misových vodopádů vede první série kovových žebříků. Byť je celý úsek vybudován naprosto bezpečně, hučící voda o kousek vedle vyžaduje dávku určité otrlosti, aby se člověk odvážil dál. Naše děti jsou ale hodně tvrdé, nikdo nechtěl otočit a i později lano spokojeně zahálelo v Luďkově batohu.
Foto Suchá Belá kaskáda Misových vodopádů:
Po nejtěžší části následuje zasloužený oběd. Děti vybalují, co jim dobrého maminky přibalily, a pod pohrůžkou, že jim všechny zbytky sebereme a sníme, do sebe vše ládují. Vedoucí se hecují a namáčejí si zadky i s oblečením do potoka, děti si ťukají na čela. Potom pokračujeme pořád nahoru, jeden nádherný úsek střídá druhý, Okienkový vodopád, Korytový vodopád, Bočný vodopád, už toho začíná být moc, někteří jsou unavení, navíc v horní části jsou dřevěné schůdky na několika místech poškozeny velkou vodou a ještě neopraveny, takže je těžké je zdolat. Zatímco na Misových vodopádech děti nadšeně volaly "To je ráj", tak tady se ozve "To není ráj, to je peklo!" Každý si na vlastní kůži mohl vyzkoušet dvě tváře Slovenského Ráje, poznání těch nejkrásnějších míst ve Střední Evropě je vždy vykoupeno obrovskými nároky na fyzickou i psychickou odolnost. Pro neznalé místních poměrů se sluší uvést, že od prvního žebříku je každá rokle jednosměrná a smí se chodit jen nahoru, proto jsme i Suchou Belou museli projít úplně celou.
Konečně nahoře. I proti plánu pro partu jen se staršími dětmi jsme Suchou Belou i se dvěma prvňačkami zvládli o 35 minut rychleji, myslím si, že to byl od všech dětí úctyhodný výkon. Následuje krátká pauza na Glacké cestě. Zpátky nás čekal pořádný sešup po ní dolů, podle zbylých sil jsme se rozdělili do tří skupin a pomalu došli domů.
Mysleli jsme, že jsme děti touto tůrou zcela odrovnali a bude teď od nich klid. Jenže ouha, jako vždy jsme zničili sami sebe, ale děti se převlékli, dali si trochu smaženého sýra s hranolkama a očekávali další zábavu. Naštěstí se toho ujali Luděk s Petrou. Dospělí z Moravské dostali volno a já z posledních sil vyřídil administrativu s paní Grigliakovou a uložil se na 10 hodin k hlubokému spánku.
Pátek. Ještě před snídaní jdeme nakoupit balíčky pro oběd do obchodu. Při snídani zjišťujeme následky včerejšího výletu. Dospělí z Moravské mají puchýře a nemohou příliš chodit, děti jsou po této stránce téměř úplně v pořádku. Přeci jen to ale nechceme s náročností přehánět, a tak plánujeme pouze krátký výlet údolím Biele Vody na Pílu, zatímco nechodící dospělí zůstanou doma a připraví večerní program. Odcházíme, několik dětí si chce jít ještě něco koupit, ostatní mezitím vyzdobily Petru.
Je vedro a den je to opravdu líný, pomalu se ploužíme nejprve po silnici, pak po louce, pak lesem, děti se každou chvilku chtějí cachtat ve vodě, a tak čekáme, svačíme, obědváme, zkrátka takový piknik. Pak konečně přichází krátký úsek s řetězy a dřevěnými žebříky, je to ale skoro po rovině. Luděk říká, že by se zašel podívat na Piecky, v tomto neakčním dnu jistě nebudeme mít problém zvládnout děti s Petrou ve dvou. A tak zastavujeme, děti jdou budovat do lesa domečky pro skřítky, Luděk nás opouští směr Piecky.
Za krásně postavené domečky jsou děti odměněny cvíbochem od mé babičky. Pak následuje akční hra na červené a černé s pohádkou o Rudé Karkulce a černozubém vlkovi. Až hra skončí stejnou cestou se pomaloučku vracíme. Za Podleskom se ovšem začíná nebezpečně blížit bouřka, a tak musíme kvapem zrychlit, abychom nezmokli. Dnes se nám to ještě daří.
Po návratu je čas k večeři. A po večeři zlatý hřeb dne, skupinová bojovka, kterou připravili Jakub, Jana, Luďka a Martina. Počasí se umoudřilo, a tak pro jistotu v pláštěnkách pod vedením sovy Báry se děti, nyní s hodnostmi zvířat, vydávají na pátrání po ukrytém pirátském pokladu. Jdu asi 200 metrů za nimi a sbírám fáborky, děti poctivě plní zadané úkoly. Je to dlouhé, vracejí se až za soumraku, poté, co zjistily poměrně suchou věc a sice, že dlouhý okruh zdolávaly nadarmo, anžto poklad je ukryt na zahradě, kde bydlíme. I po zisku odměny je však třeba vyřídit resty jako odmlouvání Báře, za to bylo tuším stání na špalku, aby se mohlo s klidným svědomím jít k táboráku opékat buřty.
Následuje krátké opékání buřtů, děti jsou naštěstí střídmé, takže tentokrát není nikomu zle a spousta buřtů zbude na vedoucí. Pomalu se ukládáme k spánku, bohužel začíná opět pršet, a tak plánovanou stezku odvahy rušíme. Naopak však bereme v potaz stížnosti dětí, že dnes nebyl žádný kovový žebřík. Na Piecky není příliš dobrá předpověď, Obrovský vodopád v Kyseĺu je s dětmi nerealizovatelný pro poškození důležitého žebříku velkou vodou na jaře, a tak nám paradoxně zbývá na zítřek trasa, na kterou jsme si před odjezdem netroufali vůbec, část Prielomu Hornádu a následně výstup krátkou Kláštorskou roklinou na Kláštorisko. Na této trase leží pro mě velmi obávané zákeřné místo, Stúpačky pod Zelenou horou, kde značka vede nad řekou po skále, která je na některých místech strmější než kolmá, jsou tam sice stupy a řetěz, ale řetěz je pro vysoké lidí příliš nízko, takže těžiště se jim houpe nad řekou. Minulý rok jsem to vzdal, ale teď mi nezbude než projít, jinak bychom děti demoralizovali, malý člověk se vejde bez problémů. V každém případě ale s námi půjde jen ten, kdo bude v plné kondici a troufne si, s tím se rozcházíme spát, tedy až na Petru s Luďkem, kteří nemají dost snad nikdy a vyrážejí na kraj Ráje na noční pochod.
Sobota. Po snídani dostáváme další dárek od paní Grigliakové - puding. Mňam. Potom je třeba zabalit věci a odnést je do jediného pokoje, který nám zůstal, polští rekreanti se zjevili již před osmou hodinou ranní. A hurá na poslední výlet.
Cestou k hrdlu Hornádu se dohadujeme o rozdělení skupiny, odvážnější se vydají vstříc nástrahám Prielomu, zbytek se půjde projít do skal a zahraje nějakou hru. Nakonec na poslední chvíli vyměníme v naší skupině odvážného Jiříka, který chce na žebříky, za Aničku, kteá na žebříky nechce. Že jsme si tímto krásně doslova vyměnili děti tak, že všichni vedoucí z Prahy jdou s dětmi z Moravské a opačně, všechny děti z Prahy jdou s vedoucími z Moravské, to mi dojdou až později. Ale Petra říká, že by tyhle děti rozhodně adoptovala.
V Prielomu pouštíme před sebe nějakou skupinu turistů a děti je donutí k zaplacení odměny v podobě tatranky. Když děti vykřiknou "ale nás je tu osm", turisté odhazují i druhou a poslední tatranku a kvapně prchají. Za chvilku je tu mé oblíbeně neoblíbené místo, Stúpačky pod Zelenou horou. Petra první a za ní děti podle očekávání překonávají kritické místo bez problémů, mně se to daří jen s fyzickou i psychickou pomocí Luďka, pot ze mě lije, že si radši dobrovolně čistím brýle, aby Petra netrpěla. Následuje ještě mnoho dalších stupů a řetězů na skalách podél řeky, třebas Stúpačky pri Mnichovej diery, ale ty už jsou jednodušší. Pak přes řetězový most hurá na druhý břeh Hornádu a obdobná cesta pokračuje tentokrát na pravou ruku. Po poledni jsme u lanové lávky pod Kláštoriskom, a tak dáváme přestávku na oběd.
A už přichází toužebně očekáváný výstup Kláštorskou roklinou s žebříky. Narozdíl od Suché Belé je tato rokle jen asi poloviční délkou a převýšením, takže jediný, kdo funí jak lokomotiva, jsem opět já. Dokonce zbaběle pod záminkou, že Kristýnka si chce odpočinout, vyhlašuji přestávku. Kristýnka nechápe, ale je to hodná holčička, tak mě nepráskne.
Zatímco na Kláštorisku já s Petrou odcházíme vychlemstat po litru točené limonády do hospody, Luděk se vydává s dětmi na obhlídku zbytků opevnění. Dětem zase vyhládlo, naštěstí Luděk otevře baťoh a všechny je nakrmí. Blíží se první přeháňka, zpátky jdeme už po obyčejné cestě v pláštěnkách, ale teď zatím spadne jen pár kapek. U hrdla Hornádu se děti zřejmě chtějí s řekou rozloučit, a tak se ráchají a ráchají, pořád dost nemají, až začne pršet znovu a tentokrát pořádně.
Schováme se do přístřešku, jenže dětem je po koupeli zima, a tak nezbývá než jít v tom největším lijáku, naštěstí jediným, kdo utrpěl újmu na zdraví, byl můj pas, který jsem neprozřetelně zapomněl na vrchu nekryté horní kapsy baťohu. Druhá skupina už je dávno doma a suchá, my se sušíme a převlékáme. Paní Grigliaková je na nás tak hodná, že nám odveze do Vydrníku nejen baťohy, ale i několik nejmenších dětí. Na nádraží jsme včas i my ostatní, na osobák směr Poprad čekáme více než půl hodiny.
V Popradu jsme v půl osmé, výletu zbývají poslední dvě hodiny. Dospělí z Moravské šli kamsi na diskuzi se strýcem Lacem ze Svitu, děti okupují půlku horní haly, většinou si kreslí vzájemně do deníčků nebo jezdí na jezdících schodech. K večeři každému koupíme v bufetu, co chce, jenže každý chce párek v rohlíku, a tak paní bufeťačce nejdřív dojdou rohlíky, pak i párky, a tak ti, na které se nedostane, jsou smutní, bageta či kuřátko nejsou to pravé. Náš rychlík Laborec přijíždí dokonce s předstihem, takže než tam sejdeme, už tam stojí, s trochou námahy vyhazujeme nadbytečné cestující z rezervovaných dvou a půl kupé a skládáme se. Přesně ve 21:47 odjíždíme.
Děti si žádají povyprávět Kloklu, a tak vyprávím naprosto neuvěřitelný příběh o klokle, který jsem kdysi slyšel od spolužáka na gymnáziu. Nechceme tentokrát děti připravit o radost podat pas pohraničníkům a to se nám málem stane osudným, Ivetě pas zapadne za kraj sedačky do dutiny, do které se nedá žádným způsobem dosáhnout. Naštěstí Jakub je pořádný silák a jedním mohutným vrzem vyrve opěradlo a pas je zachráněn. V hodině dvanácté, slovenská pasová kontrola přijde za pět minut, hned po odjezdu z Žiliny těsně před půlnocí.
V Čadci přichází i česká pasová kontrola. Narozdíl od cesty tam se vše stihne odbavit včas a přesně podle jízdního řádu v půl jedné odjíždíme do jablunkovského průsmyku zpátky do České republiky. Všechny děti spí, vedoucí povětšinou ne, já sleduji noční ostravsko na chodbičce. V Hladkých Životicích jsme zastavili tak prudce, že se část dětí vzbudila a ptají se, kdy zase pojedeme. To už ale nemá cenu chodit spát, naopak budíme i ten zbytek z Moravské. Nejsem si jistý, jestli jsme už projeli odbočku Bělotín, a tak vyháníme děti na chodbičku ke dveřím zbytečně brzy. Samozřejmě neprojeli, naopak před ní 5 minut čekáme na protijedoucí náklaďák a pak pomaloučku po jednokolejné trati staveništěm do Hranic na Moravě. Tam vystupujeme, i já jedu tentokrát do Moravské. Bára, Luděk a Petra nám mávají z okna, my máváme z nástupiště jim, Laborec odjíždí, je krátce po třetí hodině ráno.
V Hranicích příliš nepobudeme, za chvíli přijíždí rychlík Chopin z Varšavy do Vídně, my se svezeme do Hodonína. Děti teď už usínají současně s usednutím na hebké sedačky, tentokrát je to opravdu komfortní vlak a žádná koženka. S Jakubem vyřizujeme finance mezi oběma skupinama. O půl páté jsme v Hodoníně, osobák do Moravské tam už stojí. Děti jsou hodně znavené, ještě hůř je na tom ovšem průvodčí osobáku, celou noc spal v teplém pelechu a teď tohle nadělení, když mu podávám naše jízdenky, z nichž jedna je skupinová z Čadca štátná hranica a druhá je kilometrická banka z Čadca štatná hranica do Praha-Smíchov přes Bohumín, Břeclav a Brno, ani jednu jistě ještě za svůj život neviděl a toto hned po ránu, to se mu musí zdát, kouká, kouká a kouká, minutu, dvě, tři, blížíme se do Moravské, tak mu jízdenky beru a vystupujeme. Na nástupišti už čeká teta se strýcem a několik málo rodičů, kteří zvládli vstát v tak brzkou hodinu, je pár minut po páté. Po větším úsilí se strejdovi s tetou podařilo dostat všechny děti úspěšně do jejich domovů.
Všichni jsme skončili znavení a špinaví, ale se spoustou vynikajících zážitků.
Obecné informace a kontakt zde.