Ve čtvrtek skončila škola, děti se pochlubily svým rodičům vysvědčením a jako výraz díků za jejich celoroční péči jim daly 8 dní volna, klidu a pokoje a odjely s námi hned tentýž den večer do Ráje.
Z Prahy hlavního nádraží jsme odjeli ve 21:28 lehátkovým vozem rychlíku Laborec. Z Prahy nás jelo 17, z dětí Tereza, která ráno úspěšně dokončila pátou třídu, šesťačky Nikol a Hanka, sedmák Pavel, z osmé třídy Veronika, Jakub a Tomáš, deváťačky Kristina, Pavla a Zuzka, no a pak Honza, který už chodil na střední školu. Jako dospělý doprovod kromě mě cestovaly zdravotnice Petra a Iva přezdívaná Muflon a tři děti měly s sebou celkem tři své rodiče. Ve vlaku se rozdávala trička od sponzorů s logem Expedic Slovenský ráj 2005, kterými nás vybavila mediální agentura Media 2000. V České Třebové přistoupili Radka, která akorát dokončila ZŠ, a Jožka přezdívaný Králík, kteří tam přicestovali ECéčkem z Jižní Moravy. V Ostravě přistoupil Honza druhý, bývalý deváťák. V Českém Těšíně přistoupily nejhodnější holky, sestry Kamila s Luckou, se kterými jela i na jeden den podívat se maminka, zda jsou s námi v dobrých rukou.
Ráno jsme přestupovali v Margecanech, kde jsme čekali dvě hodiny. Po krátkém představení se všech účastníků jmény a jednou nechvalnou vlastností (já jsem rovnou uvedl, že jsem tak zlý a škodolibý vedoucí, že bráním klukům, aby bydlely na pokojích společně s děvčaty) jsem šel kupovat zbytek jízdenek.
Motoráčkem jsme 2 hodiny cestovali do Stratené ve Slovenském ráji, vesnice sevřené ve skalách, do které se dá dostat po silnici i železnici jen skrz tunely. Byli jsme tam v 11:18, cesta tedy trvala většině téměř 14 hodin. Po chvilce pro nás přijel z Gerav pan Fruhauf s dodávkou a nadvakrát nás dovezl po cestě plné rigolů na chatů, dodávka skákala po výmolech jedna báseň. Na Geravy, které leží v nadmořské výšce 1032 metrů, totiž žádná normální cesta nevede, buďto takto terénním autem, nebo lanovkou z Dedinek, která končí přímo v chatě, anebo Zejmarskou roklí po žebřících a řetězech.
Odpoledne část odpočívala a část hned vyrazila do krásné Zejmarské rokle na vodopády.
V sobotu dopoledne pršelo, a tak se hrál Diktátor. Vešlo ve známost, že na Geravy přijede diktátor Slovenského ráje, šílený retardovaný despota, který je však téměř nesmrtelný, protože se v mládí koupal ve vodách Nálepkova vodopádu. Děti se rozdělily na vzbouřence a ochranku Gerav, vzbouřenci se museli podle identifikačních znaků najít, složit tajnou zprávu, z níž měl každý jen část a která říkala, jakým způsobem je možno diktátora zabít. Pak vzbouřenci snovali taktiku atentátu, kdežto ochranka zjišťovala, co a jak chtějí provést. Před polednem se objevil senilní diktátor. Přes obličej měl šátek, aby se nenakazil od psů psinkou, ze které by se mohl prý proměnit v psa. Pochválil šéfovi ochranky jeho "líbezné culíčky" a byl uchvácen z každé věci, která byla kulatá, protože se pak prý může točit a to je super. Zvláště jej zaujala míchačka, protože do té se prý hází takovéto žluté, písek nebo co, a to si pak vevnitř užije velké žůžo. Nad schody však byl diktátor úkladně zavražděn hned dvakrát Jakubem a Terezou, takže vzbouřenci zvítězili nad ochrankou, Slovenský ráj si oddychl od tyrana a já jsem si šel mýt hlavu od soli.
Odpoledne dostala část volno a všichni dospělí a několik dětí šlo do Sokolí doliny. Přes vodní nádrž s domečkem na hrázi Klauzy po lávkách horní části Bílého potoka a kolem Bočného a Skalného vodopádu jsme se dostali k až pro mě nejkrásnějšímu místu Slovenského ráje. Tím je Závojový vodopád. Měří 75 metrů, skládá se z tuším pěti podvodopádů-závojů a celý se prolézá po soustavě žebříků, stupů a dvou mostech. Z výšky jsou pak pohledy na něj až děsivé.
Pozdě večer přijel další vedoucí, Honza, který ve tmě vylezl Zejmarskou roklí z Bielých vod.
V neděli si dala většina cestu lanovkou a opět krátký výlet do Zejmarské rokliny, já s Filipem jsme ovšem vzali Kristinu, Veroniku a Pavla na Velký Kysel. No vzali, spíš jsme se vlekli my za mladými. Odbočka na Obrovský vodopád v Kyselu mi docela pocuchala nervy, nejdřív jsem se plazil po čtyřech po lávce, pak jsem se zasekl na řetězu, zůstal viset nad peřejí a nemohl tam ani zpět, pak přišel mostek přes propast ze dřevěných špriclíků, který se houpal. Následkem mírného šoku jsem vyváděl psí kusy i ve Velkém Kyselu, dřevěné lávky lezl po čtyřech nebo oklikou potokem, někde mi pomáhal Filip. Naštěstí na mě děti vždy počkaly a ani se mi nesmály, i když jsem se trochu klepal a byl špinavý jako bych se v bahně rochnil, no ono místy nejen jako :-) Kysel je svými propastmi a závrty považován za jednu z nejhezčích roklí Ráje a je i hodně divoký, zvládli jsme 5 jeho vodopádů - Obrovský, Karolínyho, Pawlasův, Ochránců přírody a v Bariéře.
Večer se hrály vypečené hry typu Trojnožka, Revizor a Hon na Králíka.
V pondělí pro většinu zlatý hřeb celého pobytu, Velký Sokol. Nejdelší a nejtěžší rokle Ráje, kde jsou žebříky jen na nejnutnějších místech a jinak si razíte cestu po spadaných kládách, korytem potoka, po nepevných stupech. Nejdrsnější místo Velkého Sokola, sevřená soutěska, kterou protéká zpěněný hučící vodní živel, se nazývá Kamenná vrata.
Já si Velký Sokol jako většinou odpustil, zůstal jsem s nemocnými Pavlou, Radkou a Terezou na chatě a holky jezdily na koních.
Na večeři nám ubytovatelé připravili oheň a buřty, které jsme si sami opekli.
Po večeři se hrála hra Koně.
V noci se konala po trojicích dobrodružná výprava k vesmírnému korábu do strašidelné zóny smrti.
V úterý se většina vypravila do Dobšinské Ledové jeskyně, já však odpočatý přesvědčil čtyřlístek Honza, Pavel, Jakub a Veronika, aby se vydali znovu na Kysel. Kluci si prošli Obrovský vodopád, Honzu s Jakubem, kteří ještě neznali Velký Kysel, jsme na něj vyslali samostatně. Zbytek šel Malý Kysel, který je méně exponovaný, ale zato je tam jeden krátký moc nádherný úsek roklinou nejprve přes Malý vodopád po žebříku a pak po dřevěných stupech k Mechovému vodopádu - voda protéká přes stěnu hustě porostlou mechem, myslím si, že po Závojovém vodopádu v dolině Sokolí a Misových vodopádech v Suché Bílé je toto třetí nejkrásnější místo v Ráji. Nahoře jsme se zase sešli. Tento výlet jsem si strašně moc užil, bylo ideální počasí a šel jsem s výbornými mladými lidmi.
Ve středu pršelo, a tak dopoledne si kluci dali šachový turnaj a holky kreslily návrh internetové stránky pro majitele chaty. Všechny návrhy se majitelům moc líbily, a tak každá si mohla vzít nanuk.
Odpoledne se konalo špiónské cvičení. Každé družstvo vyslalo svůj špiónský páreček, holku a kluka, kteří měli za úkol sehrát vyznání lásky a do něj obratně zamíchat 14 velmi podivných a zcela nepatřičných pojmů, slov a slovních spojení. Ještě ke všemu zamíchat tak obratně, aby to družstvo nepřátelských špiónů nepoznalo. A tak my dospělí jsme se královsky bavili u mistrného hereckého výkonu Králíka a Verčy, nad mrtvolou otrávenou připosraženým pribiňákem, na nebi bylo souhvězdí zapáchajícího kňoura,...
Ve čtvrtek se počasí umoudřilo, a tak každý dostal možnost dělat si, co chtěl. Já a Petra jsme vzali Pavla s Terezkou do Sokolí doliny, někteří šli s Muflou do ledové jeskyně, další do Suché Bílé, další jen do Dedinek a někdo i zůstal na chatě.
Večer bylo slavnostní vyhlášení celotáborové soutěže, zvítězila Kristina před Lucií a oběma Honzy. Každé dítě dostalo nějakou drobnou cenu od našich sponzorů.
V pátek jsme dopoledne chtěli ještě jezdit na koních, ale bohužel došlo k tomu, že majitelům umřela blízká osoba v rodině, takže museli zařizovat a účastnit se pohřbu, proto tam nezůstal nikdo, kdo by s koňmi pracoval. Takže jsme teprve během odpoledne byli postupně odvezeni do Stratené na zastávku, kde jsme počkali na rychlík Horehronec.
Tím přes kuriózní železniční trať přes sedlo Besník mezi Slovenským rájem a Nízkými Tatrami a přes do spirály zakroucené klesání skrz tunel do Telgártu pod Královou holou. Dále údolím Hronu mezi Nízkými Tatrami a Slovenským Rudohořím do Banské Bystrice. Tam jsme přestupovali na přímý lůžkový vůz do Prahy na zrychleném vlaku Šturec, já ještě musel měnit slovenské peníze zpět na české drobné, abych mohl vyrovnat finanční přebytky.
Přes Ulanku a Harmanec jsme projeli do Čremošného skrz dvaadvacet tunelů, z toho poslední měří téměř 5 kilometrů a je nejen nejdelším slovenským tunelem, ale byl nejdelší i v bývalém Československu, u nás žádný delší není. Tato divoká trať dokážu zaujmout i lidi, kteří nejsou jinak železničními fandy.
Průvodčí byl na nás moc hodný, dal nám obrovský kanystr vody, přesvědčil pohraničníky, aby nás nekontrolovali a velkou část cesty jsme diskutovali všechna možná témata od výchovy dětí přes topení lůžkových vozů až po politiku.
Druhý den nad ránem se děti postupně dostávaly do svých domovů tak, jak jsme postupně projížděli zemí moravskou a českou.
Přestože úplně chyběly malé děti, které vždy zpestří společnost, a přestože na nevelký počet členů výpravy dost lidí trápily nejrůznější zdravotní komplikace, tak to byl asi zatím nejlepší tábor. Prošli jsme skoro celý Ráj. Vrátil jsem se do svých mladých let, kdy jsme v sedmnácti řešili podobné problémy, na které si dnes troufají už čtrnáctiletí. Dozvěděl jsem se od mladých hodně zajímavých věcí, pochopil jsem podstatu některých jevů, která asi většině učitelů i rodičů uniká, a cítím teď v sobě obrovskou potřebu o nich přemýšlet, hledat vlastní chyby a co bychom my dospělí mohli dělat lépe. Myslím, že rodiče všech dětí z tohoto tábora mohou být na své potomky právem pyšní.
Obrovský dík patří Ivě a Petře, našim vedoucím a zdravotnicím. Vrhnout se do práce s dětmi je dnes považováno za nevděčné, i když je to placeno. Ony si naopak ve svém volném čase udělaly kurz a vyjely s námi místo dovolené, ne placeně ani ne zadarmo, ale dokonce si pobyt z velké části hradily. Bez nich by vůbec nebyl tábor možný a přínos jejich skvělých povah pro všeobecně přátelskou atmosféru byl také veliký. Poděkování patří Honzovi, který přijel na kratší dobu, ale svými horolezeckými schopnostmi zaštítil přechod nejtěžší rokle Velkého Sokola. Děkujeme i Filipovi a Švehlovým, že se do vedení zapojili kdykoliv, kdy bylo potřeba, na Suchou Belou vzali děti sami a i jinak bylo velmi užitečné, že jeli s námi.
Komu jsme pak zavázáni všichni, to jsou majitelé chaty a jejich zaměstnanci a přátelé. Ono provozovat chatu v pustině 1032 metrů nad mořem v kraji, kde sezóna trvá necelé 4 měsíce a jindy je tam pusto prázdno, to je krok, který nemůže udělat podnikatel, ale nadšenec, který miluje místo, kde se narodil. Nabídnout pak dětské skupině cenu, při které, vzhledem k obrovským nákladům dovézt tam cokoliv, si myslím, že stěží se příjem nákladům alespoň vyrovná, zatímco si mohl klidně pozvat bohaté Němce, kteří si ještě třeba zaplatí lov na medvěda, to je opravdu dobročinnost. Navíc dělali všechno proto, abychom byly maximálně spokojení, mohli jsme si libovolně přesouvat jídla, říkat o balíčky, půjčovat věci, chodit na kafe. A to vše i ve chvíli, kdy došlo k úmrtí v jejich rodině.
A nakonec i poděkujme paní Evě Klausové z Ústřední rezervační kanceláře v Praze a paní Lucii Penesové z rezervačného pracoviska v Bratislavě, že nám společnými silami zajistili přednostní rezervaci míst v lehátkovém a lůžkovém voze dříve, než by tato místa šla do volného prodeje k pokladnám, takže jsme měli jistotu, že se vejdeme a budeme u sebe i v těchto dnech kolem začátku prázdnin, kdy vlaky tradičně praskají ve švech.
Petr, 12.7.2005
Obecné informace a kontakt zde.