Neděle. Celá akce začala až pozdě večer. Po osmé jsem dorazil na pražské hlavní nádraží. Na 2. nástupišti jsem našel naše vedoucí Petru a Luďka s obrovskými a těžkými taškami s jídlem. To bylo příznivé znamení, chvilku vydržíme, než se budou muset začít jíst děti.
Protože byla neděle a na hlavní nádraží přijížděla spousta posilových vlaků z nejrůznějších koutů republiky, trvalo velmi dlouho, než se podařilo uvolnit kolej na nástupišti. Udělali jsme v tom tedy trochu rodičům chaos, protože nikdo nedokázal definitivně říct, zda bude náš vlak přistaven tam, co obvykle.
Konečně se tak v devět stalo a za 3 minuty tam již náš vlak byl. Šlo o rychlík 425 Laborec, my jsme cestovali lůžkovým vozem prvním za lokomotivou. Rodiče pomohli dětem nalodit se a za chvíli byl již vlak připraven k odjezdu.
Představme si nyní jednotlivé účastníky, kteří jeli z Prahy. Kromě mě, Petry a Luďka to byl z vedoucích ještě Ruda. Z dětí to byla nejmladší účastnice Dorotka, která ještě ani nechodila do školy, ale svými moudrými poznámkami by se směle mohla zařadit mezi životem protřelé harcovníky! Pak její sestra Anička, toho léta po úspěšně dokončené čtvrté třídě. Další sesterskou dvojicí byly tradiční účastnice Jana (druhačka) a již druhá Anička (a také bývalá čtvrťačka). Pak sestřenice Dita (druhačka) a Nikola (čtvrťačka) a kamarádka Dity Míša, také po 2. třídě. To byly letos všechny děti na 1. stupni ZŠ, všechny tyto holky se k naší skupině postupně přidaly právě přes Janičku a Aničku. Ze starších dětí z Prahy cestovali šesťák Marek a tuze vysoká osmačka Kristina, jejichž rodiče na naše akce (nezávisle na sobě) v minulosti narazili na internetu. Potom sedmačka Veronika, jediné odvážné dítě, které si kdy trouflo zúčastnit se akce jako žák školy, kde učím. No a konečně Bára, účastnice našich minulých akcí, která již letos dokončila ZŠ a která se umí postarat o menší děti a její neméně schopná stejně stará kamarádka Míša.
Ve 21:23, načas, jsme vyrazili. Dětem se moc spát nechtělo, zvlášť malé holky dováděly. Dorotka, která podle rozdělení měla spát dole, si směle vylezla úplně nahoru. Pak začala tvrdit, že se bojí, že spadne a že ji musíme něčím zadělat bok. Navrhovali jsme, ať se vymění, ale o tom nechtěla ani slyšet. Naštěstí průvodčí našeho lůžkového vozu byl velmi hodný a vyhrabal ze skladu kožené řemeny. Z nich Dorotce zhotovil dokonalé síťové lůžko, kvůli kterému by jistě duchovní matka Harryho Pottera znovu psala prezidentovi. Dorotka však z toho měla velkou radost, na řemeny se věšela, hryzala do nich a až skoro do půlnoci zkoušela, kudy se dá prostrčit hlava a kudy jen ruka.
Zhruba ve 22:45 přijíždíme do Pardubic. Z Pardubic s námi cestují Adriana a Petr, dvojčata, která absolvovala šestou třídu, a dále osmačka Lenka, která s námi jede vůbec poprvé. Všechny tři děti se k nám přidaly přes internet a jsou živým důkazem toho, že i tady lze poznat opravdu spoustu bezvadných lidí!
Za Českou Třebovou se děti jakžtakž zklidnily, z většiny kupé se ozývá chrupkání, pouze Marek se prochází nahoře bez, snad aby ohromil kamarády a zejména kamarádky z Moravy.
Pondělí. Krátce před jednou v noci přijíždíme na olomoucké hlavní nádraží. V bujaré náladě k nám přistupují pod vedením druhé vedoucí Petry, Martiny a mého bratra Ondřeje děti z Moravské Nové Vsi a okolí. Šesťačky Iveta a Zuzka jsou letité účastnice našich táborů, obě zažily dokonce Novou Říši a to je u nás v podstatě na důchod! Stejně tak osmačky Radka a Lucka, Lucka dokonce drží primát prvního blinkání v historii našich táborů! Naopak šesťačka Monika a osmačka Klára s námi jezdí teprve od letoška. No a pak je tu Jožka alias Králík, ač už vyšel základku, na naše tábory nezanevřel.
Nástup těchto zbojníků oživil již usínající osazenstvo, rušno bylo u kluků, Kristina kradla Kláře přikrývku, Lucka poletovala z jednoho kupé do druhého.
V Ostravě se k nám před půl třetí ráno ještě přidal poslední účastník, osmák Honza, nováček a z tohoto třiadvacetihlavého dětského stáda již šesté dítě, které se o nás dozvědělo výhradně prostřednictvím internetu.
Před třetí konečně usnou i poslední. Jenže ouha, první začínají vstávat! Hlídkujeme s Petrou M. na chodbičce. Hned v Těšíně nastoupí česká pasová kontrola. Vůbec se jim nelíbí, že máme pasy vybrané a chtějí si kontrolovat všechny jednotlivě. Naštěstí po prvním kupé jim dojde, že by to takhle asi bylo nadlouho, a tak si pouze zkontrolují pasy a spočítají spící účastníky. Lucka nemá podepsaný pas a pohraničník nám klade na srdce, abychom na to dohlédli, protože bez podepsaného pasu ji může slovenská policie zadržet. Pak přijde i slovenská pasová kontrola, opět to zkoušejí jednotlivě a když to opět nejde, zase prosvěcují kupé a počítají pašované osoby.
Za chvíli přijíždíme do Čadce, jsme na Slovensku. V půl paté v Žilině náš vagón odpojují od Laborce, přistavují na odstavnou kolej a skoro hodinu a půl čekáme na příjezd zrychleného vlaku 1847, na kterém budeme pokračovat. To už je vzhůru většina dětí, pořád se ptají, kdy pojedeme a já jim pořád odpovídám za hodinu a osmnáct minut, za hodinu a sedmnáct minut, za hodinu a šestnáct minut, no a dál si to jistě domyslíte.
Konečně v 5:51 odjíždíme. Ne daleko, ve Vrútkách se zase 10 minut stojí, protože se přepřahá lokomotiva z elektrické na dieselovou. Před sedmou už všechny budíme, trať začíná stoupat vzhůru do sedla Šturec.
Děti se začínají balit, vjíždíme do Čremošňanského tunelu, nejdelšího na Slovensku, skoro 5 kilometrů dlouhého. Za tímto tunelem se vlak řítí po kaskádách tunelů, mostů a strmých srazů ve skalních stěnách kolem harmanecké jeskyně, do Banské Bystrice následuje ještě dalších 21 železničních tunelů.
V Banské Bystrici jsme s předstihem, vystupujeme a na 3 hodiny se zabydlujeme na nástupišti. Snídáme, pak se představujeme. Rozdělíme se do skupinek, jenže pak z průběhu tábora vyplyne, že se toto rozdělení nedá z technických důvodů k ničemu použít, z čehož jsou děti poněkud překvapené a my vedoucí ještě víc. Odcházím rozměnit peníze do banky a koupit slovenské jízdenky na zpáteční cestu.
V 10:30 odjíždíme Horehroncem vzhůru podél horního toku Hronu malebným údolím, z jedné strany Nízké Tatry a z druhé Slovenské Rudohorie.
Už před Telgártem je vidět, že jsme opravdu velmi vysoko na horách, objíždíme Královu holu, Dorotka zvědavě vykukuje na zakroucený telgártský tunel zavěšená na jedné ze starších holek, trať se otáčí ve stoupání dokola a nadjede sama sebe po mostě, lokomotiva supí námahou nad tažením šesti vagónů, vlak se sotva vleče, naštěstí už jen tunel u pramenů Hronu a ten druhý tunel je již vrcholový pod sedlem Besník, opuštíme dlouhé a široké údolí Hronu a začínáme prudce zrychlovat a klesat do úzkých hlubokých roklin Slovenského Ráje v okolí potoka Hnilec. Po zastavení v nádraží Dobšinská Ľadová Jaskyňa se znovu balíme, Hnilec se nám v tunelech ztrácí ve známem Stratenském kaňonu, ve 12:37 zastavujeme v Dedinkách. Strastiplná více než patnáctihodinová cesta je za námi.
Náš ubytovatel pan doktor Kalapoš čeká na zastávce i se svým známým, který nám i dětem ochotně odveze jídlo a těžší věci. Jdeme po břehu obrovské přehrady Palcmanská Maša až do vesnice, rozdělujeme si pokoje v penzionu.
Okamžitě vyrážíme na první půldenní výlet do blízké Zejmarské rokliny.
Po žebřících zdoláváme Nálepkův vodopád, vody je hodně a je to tam divoké, ale dětem se to líbí.
Cestu z Gerav už moc nevnímám, po 36 hodinách bez spánku mám prostě dost, svěřuji děti do rukou vedoucím, kteří přes noc spali a jdu spát. Ještě se probouzím na pozdní večeři, ale pak už usínám definitivně. Večer doráží osmý vedoucí, Vojta, velký nepřítel humanitního vzdělání. Jelikož jsou podle něj vlaky špinavé a nepohodlné, urazil celou dvanáctihodinovou trasu z Prahy na motorce.
Úterý. Po rozcvičce a snídani vyrážíme na po Zejmarské roklině druhý opravdový vrchol tábora - jízdu jednosedačkovou lanovkou na Geravy. Lanovka Dedinky-Geravy je známá zejména svým doslova zvráceným trasováním, kdy třikrát vystoupá do strmého kopce, aby pak zase třikrát klesla dolů. Kromě této proslulosti je z ní je však ještě nádherný výhled do okolí Dedinek, na přehradu a na skály.
Na náhorní planině Geravy děti zaujaly koně. I šly je provokovat a zkoušet, zda kopou. Nekopali, ale kousali.
Pak došlo k prvnímu dělení. Kvůli vysoké náročnosti šly malé holky s oběma Petrama pouze kratší výlet, starší děti se vydaly s naším zbytkem směr Sokolí dolina. Přes Predný Hyl jsme sešli k vodní přehradě Klauzy na Bílém potoce. Tam se konala obědová pauza.
Pak už jsme zamířili k ústí Sokolí doliny. Podél potoka a dvou menších vodopádů, Bočného a Vyšného, jsme vyšplhali až na patrně nejkrásnější a nejdivočejší místo Slovenského Ráje, 75 metrů vysoký Závojový vodopád. Kolem něho jsme více než 20 minut lezli po nekonečné sérii žebříků.
Pomalu jsme procházeli neméně strmou horní částí rokle, kde nás chytila vydatná přeháňka. Trvala sice jen asi 15 minut, ale byli jsme zmáčení i v pláštěnkách a po cestě tekl potok. Naštěstí brzy vysvitlo slunko, tak jsme oschli. Pod vrchem Bykárka jsme došli na Glackou cestu k bývalé Horárni. Po krátké pauze jsme pokračovali pod Suchý vrch. U vrchu rokle Velký Sokol zrovna vycházel český pár. Žena byla na pokraji nervového zhroucení, muž toho měl dost, oběma čvachtalo v botách. Vzpomněl jsem si na svůj čtyři roky starý zážitek, kdy jsem za zvýšeného stavu vody tuto rokli také dokončil ve stavu psychického šoku s křečovitě sevřenými pacičkami zavěšen na klacku a tažen Rudou, a optimisticky jsem se jich zeptal, kterak se jim pochod líbil. Ve smršti láteření a ostrých slov nám řekli, že se to opravdu nedá, vody je tam po kolena, žebříky smeteny nebo ve vodě, s dětmi to prý nemáme šanci ujít. Po těchto slovech se za nimi objevil německý pár s chlapci ve věku našich dětí, oba mladí plakali prožitou hrůzou, únavou a zimou. Raději jsme pokračovali na Geravy a přemítali, zda vůbec tam naše nejtvrdší děti poslat a jak asi v souboji s živly obstojí.
Na Geravách nás chytla druhá přeháňka, skoro hodinová a ještě silnější než ta první. Přečkali jsme ji na zastřešených schodech, čas jsme si krátili hraním tiché pošty. Až vysvitlo slunce, objevila se velká duha a dorazili jsme zbytek cesty dolů do Dedinek.
Po setmění se v okolí vesnice pod hřbitovem objevil strašlivý fext. Jelikož nikdo neví, jak vlastně takový fext vypadá a co dělá, zda třeba náhodou nežere osamocené děti, bylo to nutno zjistit. A tak se pěkně po jednom děti vydávaly po cestě, na kterou padala zhůry nefalšovaná mlha. Mlha odrážela zvuk po celém údolí, takže se výkřiky hrůzy ozývaly doslova ze všech světových stran. Naštěstí ty méně odvážné znaly magickou formulku "Humanitní vzdělání před fextem mě ochrání" a tak asi i díky ní překvapený fext nikoho nesnědl.
Středa. Už minulý večer byly děti z chození hodně znavené. Pouze Lenka, starší Míša a Verča nemají nikdy dost a pod Vedením Rudy, mladší Petry a Vojty vyrážejí opět na lanovku a pak do rokle Velký Kysel. Od požáru v roce 1976 je dolní část Kyselu uzavřená kvůli riziku padání vyhořelých skal a stromů. Úsek se obchází přes Kláštorisko, po Geravách druhé a poslední turistické středisko přímo v Ráji. Skupinka se vrátila večer totálně uchozená, ale spokojená, viděli a po žebřících přelezli Obrovský, Karolínyho, Pawlasův vodopád, vodopád Ochránců přírody a vodopád v Bariéře.
My ostatní vyrážíme na zastávku a čekáme na vlak do Dobšinské Ledové Jeskyně. Vlak má 35 minut zpoždění z důvodu poruchy autobusu náhradní dopravy někde u Švedláru, přijíždí jediná 812ka s kapacitou 55 osob, i s naší skupinou nás cestuje dohromady snad 130, takže hlava na hlavě.
Naštěstí to vlakem trvá jen necelých 10 minut, pak ještě 25 minut pěšky vzhůru do svahu.
Středa byla volnějším dnem, a tak se po jeskyni dal na 45 minut rozchod a potom se hrála na nádraží hra na červené a černé. Vyprávím pohádku O červené Karkulce a když řeknu slovo červená / červený / červené, tak družstvo červených honí černé a může zajmout ty jejich členy, kteří nestihnou doběhnout k záchrannému místu, když řeknu černá / černý / černé honí naopak černí červené. Samozřejmě to není obyčejná verze pohádky, vyprávění je prošpikováno obraty typu "vlk pil čepovanou čertovsky dobrou čerstvou desítku, která měla barvu, ehm, no třeba zlatou, Karkulka bědovala, že to jablko je červ...ivé, ukazovala masitého červa barvy černé", takže děti musí být neustále ve střehu, co vlastně říkám a na jakou stranu utíkat.
V 15:46 nám jede vlak zpět do Dedinek. Opět narváno až po střechu. Před večeří ještě vyrážíme na hru Safari, děti loví slony, tygry, lvy, antilopy, zebry, žirafy a další africká zvířata, některé jako tradičně dle vtipu o plísnočkách (někdy též nouplísácích) dávají přednost odchytu domorodého obyvatelstva a jeho prodeji pašerákovi Ondřejovi do otroctví, ale tací si musejí dávat velký pozor na členy policie, zrekrutované policejním náčelníkem Luďkem. Vítězí Petr před Klárou, Honzou, Nikolou a Kristinou.
A po večeři, již s navrácenými "kyselisty", se koná první kolo soutěže Slovenský Raj hledá Superstar. Vidíme spoustu zajímavých vystoupení, která kritickým jazykem nespravedlivě potírají zlý porotce Ondřej, hodný porotce Martina a někdy hodný jindy zlý porotce Ruda. Do finále díky SMSkám od miliardy čínských televizních diváků postupují Dita, Petr, Zuzka, Verča, Míša a Jožka.
Čtvrtek. Tento den čekal nejtvrdší a nejschopnější děti okamžik pravdy - nejdelší, nejtěžší a z hlediska žebříků nejhůře schůdná rokle Slovenského Ráje Velký Sokol. Před táborem jsem hádal, že tak 3, maximálně 5 dětí si bude troufat a bude způsobilých tuto rokli zdolat, nakonec jsme tento výlet nabídli dvanácti, z nichž 11 souhlasilo. Ještě 5 dní před tímto výletem, v sobotu, byla tato rokle už několikátý den uzavřená horskou službou kvůli povodním, a tak zvýšené hladině potoka, že by se tam turisté topili. Měli jsme na paměti i zbědovalé tváře a zoufalství turistů na vrchu této rokliny předevčírem, a tak jsme věc rozhodně nepodceňovali. S touto skupinou jsme tedy poslali hned 6 nejzdatnějších vedoucích. Jelikož vlaky do Dobšinské Ľadové Jaskyně jezdily jeden 7:07 a další až 11:14, bylo nutné stihnout ten první. To znamenalo budíček v 5:45. Byl jsem zvědav, jak to děti zvládnou, ale když jsem vylezl, půlka jich již křepčila v radostném očekávání. Po snídani jsem je doprovodil k přehradě, zbytek jsem nebudil, ti měli budíček naopak posunutý.
Se zbytkem jsme se dlouho dohadovali, co kdo chce, většina chtěla na žebříky, ale někteří byli pochroumaní nebo unavení. Tak jsme se dohodli, že Bára s Ivetou zůstanou v Dedinkách a pohlídají Aničku (B.) a Dorotku, zbytek si ještě jednou vylezl Zejmarskou roklinu po žebřících. Na Geravách jsme opět hráli hry a čekali na výpravu z Velkého Sokola, přišli brzy, ještě před druhou odpolední, 14 byl termín, kdy jsem je čekal nejdříve. Byli trochu zklamaní, protože voda za 40 hodin bez deště stihla hodně opadnout, většina dokonce prošla suchou nohou, ale to se samozřejmě nedalo tušit. Velký Sokol má dva dlouhé, těžké, ale krásné sevřené úseky, Kamenné vrata a Rothovu roklinu.
Část si ještě chtěla výlet prodloužit, a tak se vedoucí a děti trochu proházeli podle sil a pokračovali jsme ještě na Malé zajfy a Stratenskou Pílu a potom teprve do Dedinek.
Odpoledne bylo odpočinkové, nejprve se vymýšlely pohádky, v nichž všechna slova začínají jedním konkrétním písmenem. Pak přišlo velké finále soutěže Slovenský Raj hledá superstar. Vystoupení finalistů byla pěkná, není proto divu, že i hlasování těsné. Jediný hlas rozhodl o vítězství Jožky před Ditou a byl to hlas nejmenší Dorotky, což nás docela překvapilo, ale pak jsem si vzpomněl, že Jožka byl den před finále po večerce u malých holčiček na kus řeči a zaslechl jsem tam památný výrok (pro doplnění, Jožkovi je 15 let, holky byly v rozmezí 6-10 let): "Holky, já jsem tak rád, že jsem o tolik starší než vy a zemřu dřív, protože tenhle svět spěje do pr...". A tím si získal sympatie a vyhrál Superstar.
V noci se ještě konala stalkerská bojovka, jenže většina vedoucích už únavou padala na ústa a zbytek to neznal a netroufal si, takže jsem to musel silně zredukovat. Což mě dost mrzelo, protože je to dobrá hra, snad příště budou lepší podmínky.
Pátek. Poslední den našeho pobytu v Dedinkách. A tak bylo nutné zabalit a vyklidit pokoje. Pan Kalapoš nám umožnil, abychom si schovali batohy do jeho soukromých prostor.
Opět jsme se rozdělili na tři skupiny. Verča, Lenka a Míša, které šly ve středu Velký Kysel, chtěly také vidět Dobšinskou Ľadovou Jaskyni. Přidala se k nim Bára a Vojta, pod vedením Rudy vyrazili všichni na vlak. Ještě se s nimi svezli Kristina a Luděk, kteří šli na výlet na Havraní skálu.
Náš zbytek se vydal na louku, kde Petra organizovala rozličné vypečené hry. Zhruba v jejich prostředku jsme se vydali na bojovku po stopách kapitána Nálepky. Kapitán Nálepka byl hrdina Slovenského národního povstání a děti se o něm dozvěděli všelijaké pikantnosti, jako že se dobrovolně přihlásil do fašistické armády a kradl tam proviant, který předával partyzánům.
Po páté odpolední jsme se zase všichni sešli, vyzvedli si batohy, rozloučili se s panem domácím a zamířili na hotel. Tam nás v restauraci čekala večeře a ty z dětí, které si to zasloužily, i zmrzlinový pohár. Pak už jsme jen došli na zastávku, rozloučil se s námi Vojta, který ještě zůstával. Vojta předal Verče, Lence a Míše dort za to, že na něj ve Velkém Kyselu čekaly a nenachaly jej napospas humanitně vzdělaným turistům.
V 19:56 přijel náš vlak. Poprvé v životě jsem měl k nějakému vlaku kvůli cestě naší skupiny přidaný vagón, místo obvyklého jednoho jely dva, sice to nakonec nebylo vůbec zapotřebí, protože pokud jsem správně viděl, tak do Dedinek přijel pouze jediný cestující a to byl ještě průvodčí toho vlaku, ale to samozřejmě nemohl nikdo vědět, pokud by to bylo tak narvané jako přes den, měli bychom velké potíže se s batohy směstnat.
V Margecanech se konalo vyhlášení celotáborové soutěže, předání diplomů a drobných cen. Celotáborovou soutěž vyhrál Petr, 2. byla Dita, 3. Honza, 4. Jožka, 5. Nikola a 6. Kristina.
Ve 22:50 jsme nastoupili do rychlíku Vihorlat, který s námi zamířil zpět do České republiky. Z našich čtyř rezervovaných kupé jsme museli nejprve odklidit přebytečné cizí cestující, ale pak už jsme se, někdy v dost kuriózních pozicích, uvelebili na noc.
Sobota. Před Horní Lidčí přišli pohraničníci, ale tentokrát šla smíšená hlídka a když viděli, že máme plno malých dětí a pasy vybrané, nechtěli vidět vůbec nic, pouze nahlédli do jednoho kupé, kde byla absolutní tma.
V Hranicích na Moravě nás ve 4:07 opustil Honza. V Přerově v 4:27 přestupovali Radka, Klára, Iveta, Zuzka, Monika a Jožka pod vedením mladší Petry a Martiny na rychlík Chopin na jižní Moravu.
Mezi Zábřehem a Českou Třebovou jsme kvůli pomalým jízdám na stavbě železniční trati chytili asi 7 minut zpoždění. V Chocni krátce před sedmou vystupovala Lenka, o 20 minut později v Pardubicích Adriana s Petrem. V Pardubicích jsme předjeli o 45 minut zpožděný rychlík 700, kterému zkolabovala lokomotiva. Takže velká část lidí z tohoto vlaku přelezla do Vihorlatu, narvala jej a pak se všichni divili, že jedou pomalu po nákladní spojce přes Malešice a Vršovice (Vihorlat tak jezdí normálně) a jsou na hlavním později než ten vlak, ze kterého vystoupili a který jede přes Libeň.
A konečně jsou děti u rodičů. Jistě měli co vyprávět!
Obecné informace a kontakt zde.