Tuto akci možná trochu nepříjemně ovlivnilo, že jely jen 2 děti. Už z počátku bylo málo přihlášených, navíc bohužel 2 děti onemocněly, 2 nemohly odjet z rodinných důvodů a 1 zase z toho důvodu, že by tam nemělo kamaráda a dětí bylo málo. Ale Lucka a Martin, kteří jako jediní s námi vyrazili, tak dostali možnost za pár dní navštívit tolik zajímavých míst, kolik by ve větším počtu určitě z časových důvodů vidět nemohli.
Nezvykle se jelo přes Bratislavu a dál lehátkovým vozem rychlíku Zemplín do Popradu.
Hned brzy ráno nás Martinův táta zavezl autem do Ždiaru v Belianských Tatrách. A vydali jsme se na výlet Monkovou dolinou do Kopského sedla, které odděluje Belianky od Vysokých Tater.
Belianské Tatry jsou ze všech Tater nejkrásnější. Je tu spousta krasových jevů, skal, jeskyní a zároveň vysokých vrcholů. Pro veřejnost jsou Belianky kompletně uzavřené, pouze po zaplacení poplatku sdružení vlastníků pozemků v okolí obce Ždiar si můžete projít po malou část roku tento jediný chodník, který pro své návštěvníky spravují a udržují.
Podél skalní brány a vodopádů na Ríglovém potoce jsme čtyři hodiny zdolávali drastické tisíc metrů vysoké stoupání do Širokého sedla v nadmořské výšce 1830 metrů. Funěli jsme a ke konci jsme už více seděli a odpočívali než šli, tedy spíše se ploužili.
Nahoře bylo třeba se i v půlce července vyhýbat ledovým polím. Odměnou nám byl nádherný výhled na velkou část Belianek a východní část Vysokých Tater z nezvyklé strany.
I ze Širokého sedla cesta pokračuje stoupáním po čarokrásném traverzu ve strmém srázu nad údolím, až na skalnatý vrcholek ve výšce 1933 metrů nad mořem. Poněkud depresivní bylo, že po pět a čtvrt hodiny námahy vylezete na nejvyšší bod a oni se ani neuráčili jej jakkoliv pojmenovat, je to prostě kóta 1933, podvrchol ještě vyššího kopce Hlúpy. Výhledy z tohoto místa byly ale naprosto nejlepší, magicky až děsuplně působil zejména nejvyšší vrchol Belianek Havran.
Pak jsme sestoupali skoro 200 metrů do Kopského sedla, už před ním přišla bouřka a v něm se dost rozpršelo. Nechtělo se mi zůstávat v bouřce tak vysoko, tak jsem děti hnal přes Predné Kopské sedlo do doliny Bílých ples. Naštěstí jsme tu bouřku chytli jen okrajem a u Velkého Bílého plesa už svítilo slunko. I přes bouřku bylo rozumné jít tento nejnáročnější výlet první den, protože další dny bylo v Tatrách podstatně horší počasí. Dlouhým klesáním jsme prošli dolinou Bílé Kežmarské vody a za tři hodiny dorazili na podivnou zastávku autobusu, která dříve byla v dost hustém lese, nyní po vichřici je na poli v dost hustém polomu :-) Počkali jsme si na autobus do Popradu, kam pro nás přijel Martinův táta, vášnivý automobilista číslo 1. V táboře už na nás čekal druhý vedoucí Vojta, vášnivý automobilista číslo 2. Náročnost tohoto výletu byla extrémní, ale krása Belianských Tater za to stála.
Druhý den jsme se už věnovali Ráji. Oblíbený začátek, nejkrásnější rokle Suchá Bílá. Po cestě potokem je asi nejlepší úsek po žebřících přes Misové vodopády.
Pak Okienkový vodopád, nad žebříkem se vedle něj proleze skrz skalní okno.
I zbytek rokle je fantastický, jen já se ploužil, po včerejším náročném výletu a po předchozí nemoci mi chyběly síly, po nočním dešti mi to na dřevěných lávkách klouzalo, rovnováha chyběla. Ale Vojta šel s dětmi vpředu a vždy počkali.
Další den jsme šli údolím Velké Bílé vody na Pílu a pak rokli Piecky. Na Velkém vodopádu je nejdelší žebřík v Ráji.
Dost populární je i "sprchovací" žebřík na Terasovém vodopádu.
Po setmění jsem vzal děti po kovových lávkách do Prielomu Hornádu kouknout se na kostlivce, který seděl nad řekou.
Další den jsme vyrazili do Slovenského Rudohoří. V sedle Kopanec Vojtovi upadl výfuk, což zjistil až o 60 kilometrů dál před Ochtinskou aragonitovou jeskyní.
Ochtinská aragonitová jeskyně je opravdu něco hodně neobvyklého a krásného. Narozdíl od většiny jeskyní vznikla už v prvohorách a nemá žádný vchod, objevena byla náhodou při průzkumném vrtu. Její krása vrtaře šokovala, síně z mramorových stěn a na nich podivné chuchvalce bílého aragonitu v různých nádherných tvarech, také bych chtěl někdy něco takového objevit. Jeskyně je hodně pečlivě chráněná, dovnitř s vámi jdou hned čtyři průvodci a pekelně prudí, typu přilepte si nálepku povolující focení pořádně všemi čtyřmi rohy, neprohlížejte si kruhovou síň v opačném směru, nezastavujte se, ustupte od výzdoby apod., všude kamery a alarm, ale asi mají špatné zkušenosti a i tak je to opravdu vynikající a nezvyklý zážitek.
Děti s Martinovými rodiči se jeli podívat do Dobšinské ledové jeskyně, podzemního království ledu a krápníků. Já a Vojta do Dedinek, na pohár a na halušky.
A ve středu už nastal konec. Martin se přestěhoval k rodičům a zůstali společně ještě pár dní v Ráji, já odjel s Luckou vlakem do Bratislavy a pak do Břeclavi.
I přes to, že ve dvou dětech nelze zažít tu pravou táborovou atmosféru, tak se nám tato akce také vydařila, děti ušly obrovskou porci cest krásným terénem a dík automobilizovaným jsme se dostali i na nová pěkná místa. Belianky a Ochtinská jeskyně je něco, čemu se jen máloco vyrovná, a jsem proto moc rád, že jsem to mohl poznat.
Petr, 23.7.2005
Obecné informace a kontakt zde.